Recenze Spalovač mrtvol: Za čím se žene Karel Kopfrkingl?

Spalovač mrtvol, román Ladislava Fukse z roku 1967, se velmi brzy dočkal svého filmového zpracování, a to už v roce 1968. Roli Karla Kopfrkingla znamenitě zahrál Rudolf Hrušínský a film se dostal do povědomí natolik, že každé další zpracování s ním bude nutně srovnáváno. Pokud tedy neměl někdo to (ne)štěstí a film ho neminul. Jako třeba mě.

Do Stavovského divadla jsem šla tedy bez předsudků, bez očekávání. Ačkoli ne, to je lež. Očekávání jsem měla. Poradí si Jan Mikulášek, kmenový režisér Divadla Na zábradlí, s prostorem Stavovského divadla? A jak scénograf Marek Cpin? Bez obalu prozradím, že si vedli náramně a vytvořili vizuálně propracovanou inscenaci. Připadalo mi však, že neodolali možnostem, které takto velká scéna nabízí, a chtěli mermomocí využít všech technických vymožeností. A taky z toho vyždímali, co se dalo.

Scéna i dějovost pak působily místy přeplácaně, ale přesto to jakýmsi záhadným způsobem fungovalo a dávalo smysl. I když se na jevišti střídají krematorium se zoologickou zahradou a nákupním centrem. I když se na závěr jeviště otáčí dokola za vrčení šelmy kočkovité, i když jsou části scény zakrývány posunovacími roletami, i když sbor – Panoptikum – chodí s chladně bílými maskami bez výrazu. Zkrátka to do sebe vše zapadalo. Ač představení trvalo téměř dvě hodiny bez přestávky, po celou dobu si udrželo mou pozornost. Ačkoli je pravda, že přestávka, aby si divák od Karla Kopfrkingla a jeho směřování trochu oddechnul, by také neuškodila.

Postavu Karla Kopfrkingla, vzorného zaměstnance krematoria a vzorného otce, který má však obavy, že nedokáže rodinu řádně zabezpečit, si zahrál Martin Pechlát. V poslední době jsem ho vídala převážně v komických rolích, takže jsem čekala, jak na mě zapůsobí v této vážnější, až téměř depresivní roli. Na mě, která nemám srovnání s Hrušínským a ani s jinou nedávnou adaptací, například Spalovačem z ostravského divadla (zde jej hraje Norbert Lichý), působil Karel Kopfrkingl jako člověk bez emocí.

Ač neustále vyznává lásku své Lakmé, vypadá to, jako by to dělal jen proto, že se to od něj očekává. Jinak je emočně plochý. Žádná láska, žárlivost, nenávist, vztek, nic než chlad a otázka, za čím se Karel Kopfrkingl tak žene? Co se zvrtlo, že jeho touha zaopatřit rodinu vyústila v její vyvraždění? A měl z toho Karel nakonec opravdu takový prospěch, jaký mu byl slibován? Také je zde další věc.

On očividně naprosto nevěděl – ať už kvůli své hlouposti, nebo právě emoční plochosti – co činí. Povídá si s Reinkem a vůbec mu nedochází, že jejich rozhovor o kolezích je vlastně výslechem a udáním zároveň a když jsou druhého dne uvězněni, vůbec si to nespojí se svou osobou a velmi se diví, jak je to možné.

Willi Reinke je zápornou postavou, která v podstatě navede a svede Karla Koprfkingla. Za vidinou čeho? Lepší pozice v krematoriu? Z Karla je náhle ředitel. Jenže hned po povýšení mu Willi našeptává, že jeho žena je původem Židovka. A s tím se musí něco dělat. Tak Karel jde a udělá. Bez rozmyslu, bez starostí. Vladimír Javorský v roli Williho Pechláta místy dokonce překonává. Jeho opakované zvířecí vystupování nám v něm dávají vidět bestii, krvelačnou šelmu, která jde přes mrtvoly. Doslova.

Divák příběh zná a i když ne, záhy se dovtípí, kam celý dej na pozadí nastupujícího nacismu směřuje. Vražda Lakmé (Pavla Beretová) nepřekvapí, neboť sama nás dopředu varuje svým chováním. Obavy o svůj život z ní vyzařují jako sluneční paprsky za letního dne. A vraždy dětí jsou už pak jen dokonáním díla. Neboť onen slušný a snaživý Karel Kopfrkingl, nekuřák a abstinent, musí začít od znovu s čistým štítem. Proč? Zkuste se zeptat jeho. Ale vsadila bych se, že sám neví.