Francie je kolébkou veškeré gastronomie. Názvy jednotlivých místních pochoutek jsou mnohdy nevyslovitelné a čím větší jazykolam, tím větší delikatesa se za ním ukrývá. Například bouillabaisse, chateaubriand či mille feuille. Ale jak je možné, že Francouzi, kteří jsou takoví labužníci a veškeré své pokrmy prolévají máslem či smetanou, nejsou tlustí? Na to se ptá i nová inscenace Divadla Viola.
Malá scéna Divadla Viola a uspořádání hlediště se stolky přímo vybízí ke komorním inscenacím humorného a revuálního rázu. Volnost, rovnost, gastronomie to bezezbytku splňuje. Hra vychází z textů britského humoristy Petera Mayela, který se přestěhoval do Provence. Volně navazuje na dřívější inscenaci Tři gentlemani, jež se zabývala anglickými obyčeji. Nyní je na čase vzít si na paškál i Francii.
Simona Vrbická, Miroslav Táborský a Josef Kopta diváky uvítají v barvách trikolory a za zvuků francouzské hymny. Následně se již ponoříme do francouzské gastronomie, kdy se Mayelovy texty střídají s písněmi, anekdotami a historickými vhledy, například na vznik michelinského průvodce.
Humornost jednotlivých scén zdůrazňovaly výkony herců, na které nerezignovali ani ve chvílích, kdy divákům „jen“ předčítali text ze svých skript. Za nejvýraznější momenty představení považuji povídání Václava Kopty o lanýžích. Mluvil o nich takřka šeptem a neustále se rozhlížel kolem, jako by nám svěřoval nějaké strašné tajemství. Na závěr se dojetím téměř rozplakal.
Vyprávění Simony Vrbické o olivovnících zase připomínalo přednes milostné poezie. A z popisů sýrů Miroslavem Táborským jednomu div nevyhládlo.
Zazněla anekdota, že evropské národy byly rozezlené na Boha, že vše dobré dal do Francie – vinice, sýry, úrodná údolí, plodící stromy. A aby Bůh zjednal nápravu, stvořil Francouze.
Je pravda, že z Francie pochází hodně dobrých věcí a Francouzi jsou na ně právem pyšní. Je tak jasné, že pojmout celou francouzskou gastronomii a pohovořit o veškeré problematice není v dvouhodinovém rámci možné. Přesto mi trochu chyběla zmínka o foie gras, které jsou ve Francii považovány za národní kulturní a gastronomické dědictví, či výše zmíněné bouillabaisse.
Při vyprávění o michelinských hvězdách a o tom, co všechno jsou kuchaři pro ni schopni obětovat, mi chyběl i nejmodernější náhled. Šéfkuchař Sébastien Bras se od roku 1999 pyšnil ve své restauraci třemi michelinskými hvězdičkami. Před nedávnem se však rozhodl je „vrátit“, neboť již nadále nechtěl snášet stres z pravidelných několikaročních kontrol inspektorů a svou restauraci rozvíjet svobodně.
V souvislosti s inspektory na hře chválím, že ukázala jejich profesi i z té odvrácené stránky, kterou si běžně lidé neumí představit a myslí si, že být michelinským inspektorem je práce snů.
Na závěr ještě projevím lítost, že nebyl věnován větší prostor nápojové gastronomii. Padla zmínka o pastisu, který v době zákazu nahradil švýcarský absint, ale Francie, to jsou přece i vína z Bordeaux, Beaujolais a hlavně Champagne. To je cognac či armagnac. To je pomerančový likér, ať už Cointreau či Grand Marnier. Zkrátka téma francouzské gastronomie nám toho má ještě mnoho co nabídnout a třeba se v budoucnu dočkáme i pokračování této humorné inscenace s výtečnými herci.
Divadlo: Volnost, rovnost, gastronomie
Režie: Lída Engelová
Scénář: Johana Kudláčková a Lída Engelová
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Ivana Brádková
Autor písní a hudební spolupráce: Václav Kopta
Hrají: Václav Kopta, Simona Vrbická, Miroslav Táborský
www.divadloviola.cz
