Letní shakespearovské slavnosti se nachýlily ke svému závěru, v posledních srpnových dnech však kromě letošní premiéry Večera tříkrálového ještě divákům nabídly bratislavského Othella. A stejně jako u každého uvedení Shakespeara jsem se ptala – má tato hra ještě co říci? Je možné ji zinscenovat novým způsobem, vnímat novou rovinu děje? Inscenace režiséra Michala Vajdičky mi naštěstí dala kladnou odpověď.
Po příchodu na nádvoří HAMU zaujala diváky okamžitě scéna, jeviště bylo totiž možné sledovat ze dvou protilehlých stran. Scénu tvořil jakýsi rám ze zrezivělého plechu, jehož prostředek zůstal volný a herci se po jevišti pohybovali tak, aby obě strany diváků měly perfektní přehled o právě probíhajícím ději. Mimo to bylo na scéně šest židlí a to bylo vše. Značného minimalismu se dočkalo i vše ostatní – od rekvizit přes kostýmy až po samotný počet postav.
Tento Othello si vystačil s pouhými šesti postavami, které jsou pro děj zásadní. Nicméně i jejich texty byly do značné míry seškrtány, takže celá hra působí jako Yagův monolog občas přerušený replikou jiné postavy. Herci zůstávají po celou dobu na jevišti, pokud se chtějí od děje distancovat, sedí nehybně na jedné ze židlí. Za rekvizity jim slouží jen klik klak, s níž si Roderigo tak dlouho hraje, až jej na něm Jago uškrtí. Dva šátky, pár cigaret a smartphone, na který Jago pořizuje kompromitující, ač z kontextu vytržené snímky. Ty jsou pak promítány na zdi budov HAMU a dokreslují nálady jednotlivých postav. Jednoduché jsou i kostýmy, kromě Roderiga a Desdemony mají všichni černé oblečení a dlouhé těžké kabáty.
A co nového přinesl tedy Othello v režii Michala Vajdičky? Kromě nápadité scény i menší převrat v chápání děje. Othello není jen Maur, ale též stařec. Rasové rozdíly překlenuje ještě propast věková. Jago se Othellovi vysmívá, zda Desdemoninu otci vadilo, že je Othello starší než on. Vemlouvavým způsobem mu vnukl myšlenku, že mladá dívka si starce nemohla vzít z nezištných důvodů. V mladém těle proudí mladá krev, která touží po spojení zase a jen s mladou krví, tedy Cassiem.
Pohnutkami Jagova konání zde není jen touha po moci, pocit křivdy a nedocenění, jelikož nezískal místo Othellova náměstka, ale celková frustrace. Věří, že Othello spal i s jeho ženou, žádá tedy pomstu „ženu za ženu“. Nejprve tedy Jago sám podlehl démonu žárlivosti a bludům svých zaslepených očí, aby tento jed následně šířil dále jako mor a nakazil jím i právě Othella a ostatně i Roderiga.
Nevím, zda to nebylo tím, že hra byla ve slovenštině, ale Jago Ľuboše Kostelného mi přišel přesvědčivější než kterýkoli z těch, které jsem měla možnost vidět. Zahořklý chlapík, který se umí vymluvit z každé situace. (Tedy téměř, až na tu poslední, kdy se mu nepodaří včas umlčet vlastní ženu, v níž předpokládal tichého a poslušného komplice.) Chladnokrevnost, jízlivost a sarkasmus, se kterými tak činí, vyvolávaly mezi diváky častá uchechtnutí. Díky velkým dramaturgickým zásahům děj plynul svižně, bez dlouhých prostojů, a tak brzy bylo po Desdemoně. Proč taky protahovat něco, o čem všichni ví, jak to skončí.
Divadelní hra: Othello
Režie: Michal Vajdička
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Róbert Mankovecký
Hrají: Jozef Vajda, Veronika Kubařová, Ľuboš Kostelný, Daniel Žulčák, Daniel Fischer, Rebeka Poláková
Zdroj fotografií: Agentúra JAY production
www.shakespeare.cz
