Gerhard Richter je jedním z nejuznávanějších vizuálních umělců současného i minulého století. Přispěl k nespočtu světově významných směrů a na rozdíl od mnoha jiných nikdy neupadl do opakujícího se autorského stylu, právě naopak. Národní galerie nyní v rámci Česko-německého kulturního jara přináší pro naše domácí prostředí zcela unikátní výstavu, v jejímž rámci je vůbec poprvé v celé střední Evropě retrospektivně představeno jeho dílo od samých počátků až k jeho nejaktuálnější tvorbě.
Palác Kinských vzal výstavu nesmírně vážně a vyhradil pro ni značnou část svých prostor. Již vstupní schodiště je její součástí, neboť je vyzdobeno hned dvěma nesmírně významnými díly. Prvním z nich je 48 portrétů, původně vystavené na Benátském bienále v roce 1972, sestávající se z téměř pěti desítek fotorealistických portrétů významných osobností filozofie a literatury poválečné doby, vytvořených na základě fotografií nalezených v encyklopediích. Richter se tak odkazuje na prožitek společnosti procházející si v podstatě celou jednou generací bez otců, jichž je zbavily hrůzy druhé světové války. Druhým z nich je Ema (akt na schodech) z roku 1966, cíleně rozmazaný fotorealistický protiklad k přeslavnému Aktu sestupujícímu ze schodů, jenž namaloval o půl století dříve Marcel Duchamp.
Ani vnitřek výstavy samotné se však nemá za co stydět, neboť poskytuje zevrubný náhled na autorovu tvorbu ze všech období jeho života. Návštěvníkům se tak dostane hned v prvním pokoji pohledu na fázi často označovanou za „ozvěny války“. Zde dominují rozmazané fotorealistické obrazy, včetně z Lidic zapůjčeného díla Strýček Rudi (1965). Pro Richtera osobně byly motivy války velmi důležitými, neboť jeho rodina jí byla hluboce poznamenána.
Temná figurativní malba pokračuje i s další fází, pop-artem. Ten Richter zbavuje jisté bezstarostnosti, typické pro americké autory, a naopak jej doplňuje určitou tíživostí, s největší pravděpodobností podloženou vlastním dobovým prožitkem. Za příklad může posloužit obraz Oswald z roku 1964 reagující na o rok dřívější vraždu prezidenta Kennedyho (z níž byl Lee Harvey Oswald obviněn).
Šedá obecně je pro Richtera velmi významným autorským nástrojem. Jde podle něj o „ideální barvu pro lhostejnost, tichost, zoufalství“. Není proto divu, že výstava zařazuje i několik z jeho velkoformátových monochromatických obrazů, laděných právě do tmavošedé. Konkrétní výběr těchto jednotlivých obrazů, představujících „životní bídu“, rovněž stojí za pozornost, neboť ač jde fundamentálně o díla sobě navzájem si vysoce podobná, každé z přítomných pláten je pomalováno za využití jiné techniky.
Jednolitými plochami však umělcův zájem o barvy zbavené obsahu ani v nejmenším nekončí. Inspirován vzorníky a jejich zdánlivě nekonečnými variacemi odstínů, vytvořil Richter mezi lety 1967 až 1974 ohromné množství barevných mřížek, odkazujících se jak na pop-art a found objects (první z nich byly dokonalými kopiemi reálně dostupných vzorníků), tak i na automatickou malbu (pozdější díla ze série Vzorníky barev spočívala v aplikaci náhodných barev do předpřipravených políček).
S fascinací barvou do jisté míry souvisí i autorovy nesmírně sofistikované abstrakce stavějící se do přímé opozice proti šedavým monochromům. Tato díla jsou vytvářena nanášením barvy na plátno za pomocí rozměrné, vlastnoručně vyrobené stěrky, díky čemuž není možné přímo ovlivnit finální vzhled obrazu. Richter tato díla vytváří postupně, přičemž často předělává i ta, jež dříve považoval za již dokončená, někdy i roky po jejich původním vytvoření. Zároveň je důležité si uvědomit, že ač se tento proud tvorby odklání od figurativnosti, typické pro mnoho jiných jeho děl, stále jde o zobrazivý styl.
Richter sám pravil, že by chtěl, „aby se lidé na tyto malby dívali stejně, jako se dívají na fotografie, aby nacházeli výjevy nebo něco z reálného života.“ Návštěvníkům výstavy rovněž doporučujeme si abstrakce pečlivě prohlížet jak ze vzdálenosti několika metrů, kdy vynikne celistvost a barevná pestrost, tak i z intimní blízkosti, neboť právě tak lze nejlépe pozorovat jejich technickou hloubku a různorodost vrstev, z nichž byly vytvořeny.
Dva velké pokoje, nesoucí velkoformátové abstrakce, jsou geniálně doplněny fotorealistickými obrazy a krajinomalbami, jasně navazujícími na romantismus, především na práce Caspara Davida Friedricha. Harmonický, vizuálně krásný kontrast, jehož výstava takto dosahuje, je zároveň třetí částí opozice monochromy-abstrakce-figurace, jíž je autorovo dílo (společně s touto instalací) protknuto. Samotných fotorealistických a krajinomalebných děl je k vidění široká škála, ať už jde o rozbouřená moře (Mořská krajina – moře-moře – 1970), portréty (Betty, 1988) či zcela všední scenérie (Jabloně, 1987). Nechybí ani odkaz na klasický žánr zátiší zvaný memento mori ve formě dvou děl ze série lebek a svíček (Svíčka, 1982; Lebka, 1983).
Dvě poslední místnosti obsahují jednak výběr z Atlasu, Richterovy osobní sbírky podkladových fotografií, pořízených buď přímo jím samým, či nalezených v archivech a médiích, postupně se rozrůstající již od šedesátých let minulého století, nalepených na pevné listy papíru, druhak jeho nejnovější tvorbu. Jde například o Zrcadlo z roku 2008, což je, jak již název napovídá, čiré zrcadlo, přímo se odkazující na readymade Marcela Duchampa, či o Pruhy (2011), digitálně vytištěné, počítačově k téměř nepoznání zprocesované zpracování jedné z jeho dřívějších abstrakcí (Abstraktní obraz číslo 724-4, 1990). Samostatnou kapitolu tvoří rovněž tři zástupci cyklu Proudění. Tato díla byla vytvořena otištěním tabulek skla do kádě s namíchanou barvou, což může vzdáleně připomínat klasické lidové malby na skle typicky zobrazující světce.
Mimo hlavní areál doplňují výstavu tři dokumenty o Gerhardu Richterovi, bohužel však dostupné pouze v němčině (nejdelší z nich, Gerhard Richter – Malování od Corimm Belz, disponuje anglickými titulky).
