Knižní jarmark malých nakladatelů s názvem Knihex, který nás už pět a půl krát potěšil svou existencí, rozdělal před Vánoci tábor v holešovickém Studiu Alta. S doznívající chřipkou jsem naběhla mezi ostatní nadšence stavějící papíru a psanému slovu oltáříčky, abych o nic nepřišla.
Vystupuju u holešovickýho Výstaviště, kde se už řadu let koná Svět knihy. Ve srovnání s Knihexem naprosto megalomanská záležitost, nikoliv však nezajímavá. Po pár krocích díky skvělý navigaci pořadatelů nacházím Studio Alta, kde se všechno odehrává. U vchodu jakási křehká dívka vyčítá svýmu chlapci: „Tak, a nemám ani korunu, jasně no, příště mě zase vem někam, kde jsou knížky.“
Je mi jasný, že za pár chvil na tom budu úplně stejně, jen s tím rozdílem, že nebudu mít koho osočit, protože můj muž prohlásil, že „mezi ty hipstery nepoleze“. Ano, na Knihexu vždycky potkáte specifickou sortu lidí. Je úplně jedno, jak ji nazvete. Důležitý je, že tam vůbec nějací lidé jsou a malí, mnohdy titěrní nakladatelé, mohou nabízet své knížky.
První u vchodu je nakladatelství Baobab, moje srdeční záležitost. Nemám děti, ale to neva, páč Baobab počítá s tím, že sami jste ještě nedospěli. Povětšinou u něj nakupuju obrázky a pohlednice. Tentokrát ale měním zvyky a pořizuju si Baopytel se zajícem cyklistou. Mezitím nasávám vůni palačinek, tortill a koláčů.
Havelková, jsi tu kvůli knihám, ne kvůli žrádlu! Odolávám, vedu přesvědčivej vnitřní monolog a jdu dál, jdu za knihami. Zastavuju se u nakladatelství Bylo nebylo, který je mi sympatický svou posmušilou a bizarní nabídkou, jako jsou knihy O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa, Rybářka a škodolibé moře nebo Ukolébavka pro malé pávy. Skvostná nabídka, velice.
U stánku nakladatelství Meandr beru do ruky knihu Nesmrtelný méďa, ve který nějak chybí věty, ale což. Výtvarně je naprosto kouzelná. Všichni jsme přece měli méďu, kterej díky vlídnýmu zacházení dětskejch ručiček vypadal jak vězeň z gulagu.
Určitě ho máme pořád. Přežil. Na Knihexu miluju, že tu objevíte věci, který tak nějak drnkaj na strunky nostalgie. Papír snese všechno. Kreativní řádění, hluboký i plytký vyjádření. Knihex nabízí od všeho trochu.
Jdu dál. Nenápadný stánek Archivu výtvarného umění nabízí kromě svých publikací také náušnice, placky, otvíráky. Všechno s uměleckou hodnotou, to je jasný. Kupuju si placku a tři pohledy. Tajemná usměvavá paní mi nabízí, abych se probrala také pohledy s funerální tematikou. Ukazuje mi jeden obzvláště zajímavý.
Je na něm mrtvola venkovské stařenky. „Ten klidnej výraz“, povídá tajemná paní. Musím uznat, že babička vypadá spokojeně. Ruce na prsou, tělo posázené svatými obrázky, všude svíčky. Moc se mi za mrtvou paní nechce platit, a tak pohled pokládám a očima utíkám ke stánku nakladatelství H+H.
Zrak mi padne přímo na monografii Ladislava Fukse Tvář a maska, což je, vzhledem k předchozímu tématu, strašidelně trefný. Kdepak, Láďo, v týhle knize jsi prej strašně mlžil. Navíc tě letos dostanu od Ježíška hned několikrát! Pan Mundstock i paní Mooshabrová už jsou zabalení ve vánočních papírech a na Kristovy narozeniny už budou moji napořád.
Poněvadž jsem si zatím pořídila víceméně nepotřebný píčoviny, začínám toužit po knize, která by nebyla jen výtvarným zážitkem, ale dala se taky číst. Hm. Nakladatelství Host a Paseka. Nevím sice, co dělají mezi malými nakladateli, ale nerozčiluje mě to. Obě nakladatelství miluju.
U stánku Hosta stojí obávaná literární kritička paní (nebo slečna) K., ale protože nejsem Marek Šindelka, můžu bez obav přistoupit a prohlédnout si nabídku. Krchovský hlásí, že už chce domů, Soukupová je pořád pod sněhem a Hájíček vzpomíná na vesnickou tancovačku.
Krchovskýho si koupím jindy, Hájíčka už mám a na Soukupovou se zatím necejtim. Paseka boduje, na pultíku suší poslední kousek solidně zlevněný knihy Židé a slova, kterou napsal můj nejoblíbenější spisovatel Amos Oz spolu se svojí dcerou. Beru!
Prošla jsem se kolem všech vystavujících. Workshopy a přednášející jsem vytěsnila. Možná škoda. Končím u stánku Lógru, tedy magazínu pro moderní kulturu. Jejich recenzent nazval Stančíkův Mlýn na mumie Mlýnem na hovna.
Docela mě to dopálilo, ale ke konci knihy jsem musela milému recenzentovi dát za pravdu. Lógr svůj jasnej postoj k literárnímu škváru demonstruje na plackách s nápisem Stmívání jsem nečetla, Tlustý lidi mi nevaděj, ale Pawlowská jo! Mně Pawlowská nevadí. Radši si ale vybírám placku, která oslavuje literární kvalitu nápisem Jsem do tebe Hakl.
Přijde mi to děsně vtipný. Je to sice hodně interní humor, většina národa nejspíš netuší kdo, nebo co, je vlastně Hakl, ale neva, můžu se tvářit elitářsky.
Odcházím s příjemným pocitem, že cesta do Holešovic nebyla zbytečná a příště jdu rozhodně zase! Domů jedu tramvají a metrem, pozoruju svoji Haklovskou placku připnutou na batohu. Když jsem si ji přidělávala, píchla jsem se do prstu. Otevírám dveře od bytu a zjišťuju, že ten nápis vlastně není vtipnej ani trochu.
