Pražská industriální Pragovka se rozhodla pokřtít své prostory ničím menším než elektronickou show, jejíž hvězdou byl Skrillex – možná nejlepší světový DJ. A zážitek to byl vskutku l.e.g.e.n.d.á.r.n.í.!
Víte, jak naženete několik desítek zevlujících lidí do fabrikové haly za pár sekund? Stačí, aby začal hrát Skrillex! Tak nějak tomu bylo i ve čtvrtek večer v nově otevřeném industriálním prostoru pražské Pragovky, kterou hudebně pokřtil i tento 28letý americký DJ.
A to někdy kousek po jedenácté (chystaná party tak opravdu jela podle programu) známými motivy z tracku Febreze z alba Jack Ü. Netrvalo ale dlouho a publikum šílelo ještě o fous víc, když zaslechlo Where Are Ü Now, zaručeně komerčně úspěšný megahit ještě před vydáním, jelikož na jeho featu není nikdo jiný než kanadský idol náctiletých holek Justin Bieber. „Chudák Justin, takhle ho zremixovat,“ utrousila vedle mě teen hosteska, když slyšela, jak si její oblíbený song americký DJ upravil. Chudáci Skrillexovi fanoušci, když zjistili, že vyprodukoval na albu s Diplem takovej shit, holčičko, chtělo se mi říct! A asi v tom nebudu sám, takže beru zpět, nadšením křepčili jen někteří, musím dodat.
Do třetice všeho dobrého ale zazněla stará známá Scary Monsters and Nice Sprites, která mě svými dunivými basy teleportovala hezky o pár let zpátky. Přímo na nejlepší taneční party, na které jsem kdy byl.
Pragovce Skrillexův megahluk rozhodně slušel
Prostory Pragovky jsou totiž na podobné akce jako dělané. A vážně věřím, že hudba ve své podstatě nějakým způsobem odráží okolí, ve kterém žijete. Takže pokud hudbu všeho druhu nějaký ten pátek posloucháte, dokážete už třeba na 90% tipnout, že ta kapela s divnýma instrumentama a psychoskřeky asi bude určitě ze severských zemí, kde je skoro pořád tma, vítr a samota. Prostě dost možná islandská kapela. A odkud odjinud by se zase linuly dunivé basy, které vám jdou utrhnout hlavu, než z obrovských velkoměst a v nich opuštěných areálů a různých vybetonovaných podzemích prostor? Pochybuju, že i kdybyste v experimentu poskytli takovým křovákům všechny možné nástroje na světě, zvolili by si jako způsob hudebního vyjádření zrovna dubstep nebo něco podobného.
Prostě ten megahluk, který se line z reproduktorů, když je za mixákem Skrillex. TOHLE je ale hudba, která k prostoru Pragovky sedne stejně dobře jako Ovčáček do Zemanovy pseudoprezidentské kanceláře. Představte si typicky starou opuštěnou halu s dochovanými světly, klasicky šedou konstrukcí i bílými zašpiněnými umyvadly po stranách. Na jednom z nich jsem dokonce viděl při vystoupení stát borce, který byl sice hubenější, ale stejně respekt, že měl koule si na něj vůbec stoupnout. Protože takový pád by asi nebyl moc hezký.
Ale co, za lepší výhled byste na takové akci dali kdeco. Dav v hale byl totiž namačkaný jak utopenci v ještě neotevřené sklenici a jakmile jste se stali jeho součástí, nasáli jste tamější mikroklima, kde panovalo o dobrých deset patnáct stupňů více. Do tří minut jste se tedy začali slušně potit a za celý koncert jste byli propocení do posledního konečku svého já. Takže jsem vlastně děkoval své líné prdeli, že se ještě nešla v létě ostříhat, protože jsem tak mohl celou atmosféru pořádně cítit na každém konečku svých dostatečně dlouhých propocených vlasů. A to podotýkám, že jsem zase nepařil jako by nebyl zítřek a nebyl přímo uprostřed před pódiem v srdci kotle!
Hudební mišmaš à la Bertíkovy fazolky
Mimochodem, opět se potvrdila stará dobrá teorie, že dav pod pódiem není tak namačkaný, jak se zezadu zdá. Stačí se probít tou první zhuštěnou krustou a dostat se do „průduchů“ na levé straně (nebo vždycky tam, kde je zeď či jakákoliv jiný překážka), kde bylo volného místa habaděj.
Celé show navíc dodávala extra plusové body geniální lasershow, která byla po hudbě tím nejdůležitějším, co se na diváky z pultu, jemuž velel Skrillex, linulo. Projekce za jeho zády totiž byla nic moc. Tedy spíše nic než moc. Ale na efekty tu vážně byly jak lasery, tak i chrlič páry (respektive suchého ledu), který se tu a tam pouštěl v jednotlivých nejšílenějších gradacích s takovou razancí, jako by zrovna na party přilétl čínský drak.
DJ s civilním jménem Sonny Moore dokazoval, že patří ke světové špičce, respektive je (dost možná) jejím samotným vrcholem. Songy do sebe míchal umně tak, aby hlavně hezky duněly, a jeden nikdy nevěděl, co přijde dál. Asi jako ty pověstné Bertíkovy fazolky všech příchutí v Harry Potterovi. Tu jste slyšeli Skrillexovy Ease My Mind, Cinema, Breakn´ A Sweat nebo po třiceti minutách konečně dokončenou Febreze. Tam se zase na návštěvu povedené elektronické party stavily pecky jako How Deep Is Your Love, Promises, You and Me (v remixu od Flumea) nebo asi o dobu a půl rychlejší Sweet Dreams (Are Made of This).
Dost možná nejlepší elektronický zážitek ever
Poslední ukázkou asi vidíte, že Skrillex ve svém setu zdaleka nezůstal v tomto desetiletí ani století, ale vyzobal si, co se mu hodilo i z těch minulých. Jednotlivé songy se nebál ani rovnou spojit dohromady, třeba takový mix The Devil´s Den a daftpunkovské Harder Better Faster Stronger stál opravdu za to.
Opravdový vrchol za mě ale rozhodně přišel až ve chvíli, kdy se halou bývalé Pragovky začala ozývat Bohemian Rhapsody od Queenů. To bych vážně nečekal! Sborově zpívaný refrén v hale pro tu chvíli osvětlené jen zapalovači a mobily je přesně ten nezapomenutelný moment, pro který si na takové akce chodíte. Což v tu chvíli chápal samozřejmě i Skrillex a už tak emotivní chvilku ještě podpořil návštěvou publika a mocným máváním s českou vlajkou.
A tohle byl přesně moment, kdy jsem si řekl, že tohle je něco opravdu velkého a takových show už asi v životě opravdu moc neuvidím. Načež jsem si vzpomněl na analogii s prvním koncertem Rolling Stones na pražském Strahově v roce 1990, který pro mnohé zúčastněné reprezentoval atmosféru svobodného světa a na nějž mnozí hudební nadšenci tak dlouho čekali.
Stejně jako Češi na Skrillexe. Jistě, pár let zpátky byl Skrillex tahákem Rock for People, jenže tehdy přišla silná bouře, která poničila techniku natolik, že Skrillex (údajně vyloženě proto, že na tom trval) nakonec vystoupil v malém stanu s kapacitou pár tisíc lidí. A proto o něm (nevím, zda cíleně) řada lidí stále ještě schovaná ve stanovém městečku ani nevěděla.
Svůj první plnohodnotný koncert tento americký elektronický mág zakončil nesmrtelnou hitovkou Bangarang, která přešla do klavírně-orchestrálních motivů ze suity na konci stejnojmenného Skrillexova EP.
Varování: dirty basslines umí skutečně umazat!
Americký hudebník se tak naposled vydal na procházku k publiku, aby mu zase vrátil českou vlajku, za bouřlivého hluku se uklonil a odešel zase zpět do mlhavého oparu, v jehož hávu odehrál vlastně napůl inkognito celý koncert.
Srážka s realitou ticha byla vážně krutá. Cirka po hodině a čtyřiceti minutách to byl opravdu konec, ani sebevětší bordel už umělce zpátky přitáhnout nemohl, protože se po chvilce vmžiku rozsvítila světla a na pódium naskákali bedňáci, kteří si i přes nemalý pískot hleděli své práce.
Naprosto zpocený jsem se tak co nejrychleji snažil dostat do trochu vzdálenější venkovní šatny, abych se s totálně zašpiněnými botami (holt industriální prostor má i své mínusy) a vlastně i trikem (na to jsem přišel až doma) vydal do boje o jedno místo v posledním vagonu mega přeplněné noční tramvaje, která jela od Pragovky do pražského centra.
