Na většině festivalů bývá headliner jasný už předem, ale čím větší akce, tím více možností pasovat „krále festivalu“. Letošní Pohodě za mě kralovali Parov Stelar a The Prodigy zhruba stejně. A to nemluvím o fanoušcích PJ Harvey, Sigur Rós nebo Jamese Blakea, kteří by mou volbu určitě nepřijali.
Stihnout na festivalu, který má minimálně šest pódií věnovaných čistě hudbě a minimálně jednou tolik stagí pro doprovodný program, všechny kapely, které chcete slyšet, je nemožné. Někdy vám čas ukradne nečekaný pokec s kamarády, jindy zase nutná návštěva stanu, jídlo, kryjící se interpreti… A tak vám raději představím jen výběr toho, co mě na letošním 20. ročníku Pohoda festivalu nejvíce zaujalo.
Na této akci ve slovenském Trenčíně bývá zvykem, že minimálně jednou vystoupí na hlavním pódiu i orchestr. A Janáčkova filharmonie Ostrava si letos střihla hned dvě čísla po sobě. Nejdříve v pátek otevírala v pravé poledne hlavní stage, aby za dvě hodiny zahrála na stejném místě společně s českou kapelou Zrní. Pro fanoušky této bandy z Kladna to musel být opravdu jedinečný zážitek. Své umění ale na festivalu později představil i Komorný orchester mesta Trenčín a hlavně dosti na performace zaměřený Shibusa Shirazu Orchestra až z Japonska.
A od umění hry na nástroje se můžeme dostat k umění slov zhudebněných do rapového formátu. V tomto žánru za mě nejzajímavější koncert odehrál už v pátek floridský raper Astronautalis, který se ovšem v prostoru bývalého Československa cítí skoro jako doma. Jeho přemýšlivé texty a ještě promakanější freestyly si totiž české i slovenské publikum oblíbilo už několik let zpátky. A pro mnohé bylo ctí, když v rámci raperova vystoupení zazněla i poměrně nová (z letošního března) píseň Running Away From God, která zmiňuje i první slovenské město, ve kterém kdy Astronautalis zahrál. A to „bohem zapomenutou“ dvacetitisícovou Čadcu u hranic s Českou republikou a Polskem. Co ho k sepsání songu, který je věnován jak lidem z New Orleans po hurikánu Katrina, tak právě obyvatelům Čadce, vedlo, se brzy dočtete i v rozhovoru s tímto blonďatým umělcem.
Povedené bylo i vystoupení londýnské indie party The Vaccines, u níž mě ale zarazil poměrně malý počet lidí pod pódiem. Dav se navíc postupně zmenšoval, kdo přišel jen „na čumendu“, po chvíli spíše odešel. A to ne proto, že zpěvák Justin Hayward-Young není zrovna prototypem indie-hezouna (což je jedině dobře, protože hudba je o muzice a ne vzhledu, že), ale jednoduše proto, že slovenské publikum tahle banda jaksi nenadchla. Na konci jejich pátečního vystoupení tak byly řady sice prořídlé, ale bavily se o to více, protože pod pódiem už zůstali povětšinou jen „ti věrní“.
Opravdovým pátečním zážitkem pro fajnšmekry bylo ale především vystoupení islandské kapely Sigur Rós. A byť škatulky říkají, že hrají post-rock, podle mě hrají hlavně post-hudbu. Fanoušci prominou, ale tuhle kapelu snad poslouchají hlavně psychicky narušení jedinci… Je to totiž čirá depka, a čím víc se tomu snažíte porozumět, tím větší máte chuť si to hodit. Promakaná potemnělá videoprojekce zážitek jedině podpoří, a tak jsem se při koncertu opravdu začal dívat kolem sebe, kdo si to vlastně užívá. A proto bych měl jednu prosbu: Dámy, netahejte na takový koncert své chlapy. To utrpení, které jsem viděl ve většině mužských tváří s výrazem: „Kdy už tohle, proboha, skončí?“, bylo skoro hmatatelné. Prostě a jednoduše: většina borců se už ani na stage nedívala a koukala všude kolem, zatímco dámy fascinovaně hleděly na trojici Islanďanů vydávajících všemožné (i nemožné) zvuky.
Úžasným vystřízlivěním tak pro mě byla (do té doby neznámá) britská skladatelka a performerka Anna Meredith s kapelou. Nejenže jsem asi poprvé od nucených návštěv vážné hudby na gymnáziu viděl (a slyšel) hrát tubu, ale opět jsem dokázal díky celé čtveřici ocenit instrumentální produkci se smysluplným rytmem a později i zpěvem. V komorní atmosféře malého šapitó se z celého koncertu navíc vyklubala poměrně energická záležitost.
A když už jsme u té energie. Já vám vlastně ani nevím, kteří umělci jí ve finále letos na Pohodě předvedli nejvíce.
Jasným adeptem jistě budou Parov Stelar, kteří jako páteční headlineři uzavírali program na hlavní stage. Z Rakouska pocházející electro swingová parta se svůdně se vrtící zpěvačkou v klobouku roztrsala tisíce nohou pod pódiem na několik desítek minut. A byla to úžasná party, které zvukově dominovala hlavně dunivá basa, jež se rozléhala všude kolem. A kdykoliv spustila, dokázala suverénně přehlušit členy parovstelarského orchestru i zmíněnou zpěvačku. Byla to jednoduše skvělá příležitost, jak se vyblbnout na jazzové a swingové rytmy.
A zatímco „kotel“ na electro swingu byl poměrně přátelský, o hodinu a půl později se s prvními beaty anglického hudebníka Spora strhlo pořádné pogo. Ale v hodně umírněné variantě, nikdo nešel každou chvilku na zem a lokty se taky nezvedaly. Šlo jen o to pořádně se vybít do rytmu nejčastěji dubstepově a drum´n´bassově zahalených tracků linoucích se z repráků. DJovi a producentovi Sporovi by se dalo jedině vytknout, že se v míchaní tracků zrovna moc nepředřel (pouštěč jeden!), zato jeho dvorní MC chrlil jeden text za druhým jako na běžícím páse. Ale kdo Spora, aneb občanským jménem Jona Gooche s mnoha dalšími uměleckými jmény, zná, dostal v sobotu nad ránem v tanečním stanu Pohody přesně takovou show, kterou očekával.
Astronautalisem doporučená americká banda Poliça byl sice takový příjemný elektropopík, který neurazil, ale ani nezaujal. To už mě spíše nadchlo milé vystoupení slovenské elektro-folk-rap-všehochuť děvy Katarzie a Valihory s ochutnávkou nových tracků mimo těch známých z debutovky Generácia Y. Takže se fanoušci brzy jistě mají na co těšit. Jupí!
O největší módní přehlídku se na prknech Pohody zcela jistě postarala Róisín Murphy, zpěvačka známá z kapely Moloko. Její hlas je naprosto úchvatný, když zavřete oči, slyšíte spíše černošku, ale když je otevřete, stojí před vámi blondýnka-čtyřicátnice, která při své show střídá čistý pop s experimentálnem. A to i tím vizuálním, protože snad neuplyne jediná píseň, při níž by Róisín neměnila oblečení. Což někdy způsobuje celkem vtipné situace, třeba když se jí zasekne sukně na botě, ale ona už potřebuje zpívat, a tak se shrbená rychle dere k mikrofonu, aby svůj part nepropásla. Ale vždycky to nějak dala. A taky si stihla nasadit na hlavu kupu různých masek, které snad ani neměly pozemský původ. Taky tak trochu šílenost, ale sobotní Róisín byla v porovnání s pátečními Sigur Rós pořád jen slabý odvar (zato možná rovnou z lysohlávek).
Na milovníky pomalejších rytmů a električna ale v sobotu večer čekala ještě jedna chuťovka. Respektive dvě. James Blake a Odesza. Což bylo pro řadu lidí na letošní Pohodě asi nejtěžší rozhodování: tato vystoupení se totiž kryla. Já raději zvolil seattleské duo Odesza a rozhodně jsem neudělal chybu. Umělci totiž vystupovali v nádherné Space Areně, což je stage v obrovském stanu s několika hlavními špicemi, kde je vždy parádní zvuk, světla i videoprojekce.
A to jsou přesně podmínky, které zážitek z elektronické hudby jedině prohlubují. Celé vystoupení od počátečních rytmů pecky Always This Late až po poslední beat jsem si užil v lehkém polotranzu přímo vedle zvukařů. Všechno znělo naprosto precizně. Naprosto! A vlastně jediné, co bych koncertu vytknul, že mi tihle chlápci nezahráli mou oblíbenou píseň It´s Only. Ale k tomu jim holt chyběla zpěvačka Zyra, do Trenčína totiž přijeli jen sami dva se svými notebooky. Tak snad někdy příště, odeszáci. Ale i s tou zpěvačkou bych prosil!
Jestli si pohodoví ultras přáli nějaké „někdy příště“, muselo to být vystoupení The Prodigy. Za mě třetího aspiranta na letos nejenergičtější vystoupení. Pokud se totiž zeptáte tamějších festivalofilů, kteří propásli z Pohody maximálně ročník nebo dva, odpoví vám z fleku devět z deseti z nich, že nejlepší koncert, který kdy zažili, byli určitě The Prodigy v roce 2005. To se zrovna nad Trenčín stáhla mračna a začala nehorázná bouřka, kvůli které by kapela normálně přestala hrát, ale jak viděla ten naprosto elektrizovaný dav pod sebou, jela prostě dál. Až bouřku odehnala. Všude kolem ale létaly blesky a nevím, jakou jinou kulisu byste si vlastně třeba k takovým bombám, jako je Firestarter, mohli přát.
Ale zpátky do reality, tedy k letošku. Nával energie byl šílený, jak to šlo, strhlo se vepředu pogo, které pohybovalo masou lidí sem a tam až do konce. Komu se ale z tohoto důvodu nechtělo dopředu, trpěl lehce horším zvukem, což organizátoři vysvětlili vlastními zvukaři od The Prodigy, do jejichž práce nemohli ti pohoďáčtí zasahovat (škoda). Počasí však bylo typicky letně-večerní, a tak vystoupení chyběla ona bájná bouřlivá jiskra, která z něj před jedenácti lety udělala dnes již nedosažitelnou metu.
Lidé totiž nekřepčili tak šíleně a vypadalo to, jako by místy nové tracky ani neznali. Řada starších návštěvníků se tak přišla podívat spíše na odraz minulosti, který kdysi prožila na vlastní kůži, anebo o něm aspoň slyšela z vyprávění. Za mě osobně to ale bylo super vystoupení, které však z výše uvedených důvodů nedosáhlo někdejší dokonalosti.
A tak to u mě vlastně skončilo plichtou. Oba headlineři uzavírající hlavní stage v pátek a sobotu (Parov Stelar a The Prodigy) předvedli energická vystoupení a záleží na vkusu každého, co mu sedlo více. Zda povedená taneční párty plná electro swingového veselí v podání Parov Stelar, anebo přidrzlý raveový koncert plný dunících bas à la The Prodigy.
