Sen všech fanoušků legendárních Guns N’ Roses se stal skutečností – na jednom pódiu se po letech sešli Axl Rose, Duff McKagan a Slash. Se svým turné zavítali i do pražských Letňan, kde diváky díky své přes tři hodiny trvající show přesvědčili, že rozhodně nepatří do starého železa a pravý rock’n‘roll jim stále divoce tepe v srdcích.

Jako první se na pódiu již krátce po páté hodině rozezněl vokál Jesse Jo Stark. Pro valnou většinu příchozích naprosto neznámé jméno, pod kterým se skrývá mladá modelka a zpěvačka z Kalifornie, jejíž styl se jeví jako syntéza Lany Del Rey a The Pretty Reckless. Před tak velkým publikem ovšem naprosto zapadla a její unylý projev se stal spíše jen jakýmsi hudebním pozadím pro příchod do areálu a objednání piva.

Jméno druhé předskakující kapely bylo mnohým návštěvníkům známé. Trojice Skotů Biffy Clyro je v Česku velmi oblíbená díky svému energickému rocku a charakteristickému projevu dlouhovlasého zpěváka Simona Neila. Do svých živých vystoupení dávají opravdu vše, a tak i v rolích předskokanů splnili očekávání, když nabídli průřez svými největšími hity. Do karet jim nehrála brzká odpolední hodina, ale také to, že produkce koncertu se neobtěžovala promítnout jejich vystoupení na velké obrazovky. Tohle si kapela, která se svou nynější velikostí a popularitou jednoduše nedá považovat za pouhý support, opravdu nezasloužila.

Následující větu by mnozí zřejmě nečekali: koncert Guns N‘ Roses začal na minutu přesně. Krátce po sedmé se na pódiu objevily hlavní hvězdy večera. Z původních Guns N’ Roses se po dlouhých sporech rozhodlo vystupovat pouze to nejslavnější jádro – zpěvák Axl, kytarista Slash a baskytarista Duff McKagan. I to ovšem stačilo, aby se na letiště v Letňanech dopravilo téměř padesát tisíc lidí.

Již s prvními tóny příznačné skladby It’s So Easy bylo jasné, jak je pro kapelu snadné a přirozené hrát v částečně obnovené sestavě pro obrovskou masu lidí. Před dvaceti lety byl Axl nabubřelý frajírek a potížista (tím je možná i teď, jen ho produkce konečně přesvědčila, že je tu hlavně pro lidi), kterého vytočila každá maličkost a fanoušci pro něj neznamenali zhola nic. O to víc mile mohli být návštěvníci koncertu překvapeni.

Tentokrát vystupoval opravdu pro potěšení publika, nic neodbyl, skákal a běhal jako mladík, popředu i pozadu, tak zběsile, až si někdy musel přidržovat klobouk. Hlasový projev byl místy geniální, takže se mu dá odpustit pár kvíčal a tónů tahaných až někde z paty, ze začátku koncertu musel bojovat i s neposlušným mikrofonem a špatným zvukem.
Kapela nabídla neskutečný setlist čítající přes třicet skladeb.

Zazněl každičký hit, který by posluchač čekal: Welcome to the Jungle, You Could Be Mine a Sweet Child O’Mine, velký prostor dostaly také balady jako Patience, November Rain, Civil War či Don’t Cry. „Gáni“ si s každou skladbou hráli, Slash přidával svoje několikaminutová kytarová sóla, kdy diváci mohli obdivovat jeho pozoruhodné schopnosti. Atmosféru vystoupení dodávaly pyrotechnické efekty a ohňostroje, ale hlavně velkoplošná obrazovka promítající nápadité projekce, to vše vyniklo nejvíce až ve druhé části koncertu, kdy zapadlo slunce.

Slash se uvolil zahrát i některé skladby z Chinese Democracy, Axlova sólového počinu z roku 2008, ale ty rozhodně nesklidily takové nadšení a potlesk jako klasické hity. Příjemným překvapením bylo množství coverů, ať už se jednalo o instrumentální vystoupení Slashe hrajícího Wish You Were Here od Pink Floyd či Whole Lotta Rosie, kdy si Axl zavzpomínal na své loňské působení v AC/DC. Při prvních tónech Black Hole Sun musela všem naskočit husí kůže, pocta nedávno zesnulému Chrisu Cornellovi byla mrazivě dojemná a tyto pocity ještě znásobila navazující Knockin‘ on Heaven’s Door.

Závěrečná skladba byla opět příznačná. Z Prahy se na více než na tři hodiny stalo Paradise City. Guns N‘ Roses nás přijeli přesvědčit, že rock’n’roll stále žije a dokázat nám, že věk je opravdu jen číslo. Jak jinak by bylo možné, že takoví páprdové tři hodiny křepčí po pódiu a skoro se u toho ani nezadýchají?

Když už se usmíří Axl a Slash, tak to musí stát za to. Pětihodinový rockový večer měl opravdu vše – poctivý rock’n’roll, obrovskou dávku emocí, velkolepou pódiovou show, Slashe hrajícího na kytaru přehozenou přes záda bez jakékoli známky, že by mu mohl spadnout cylindr, Axla, který své outfity střídal víc než Madonna a nakonec se přijde uklonit v županu. Technické, produkční i umělecké problémy koncert měl, ale to by přece jinak nebyl ten pravý rock’n’roll.