Vyprodat sál s kapacitou několik stovek lidí je pro Jaromíra Nohavicu hračka. A to dokonce, i když je to sál mimo Česko. Povedlo se mu to i o víkendu v irském Dublinu, kde se zastavil na svém ostrovním miniturné. O den dříve totiž koncertoval v Londýně. Od prvního momentu nikdo nemohl pochybovat o tom, že Nohavica to se svým publikem umí.
Koncerty ostravského barda jsou v Česku beznadějně vyprodány obvykle během několika hodin. Může si bez problémů troufnout i na sály, kde je k dispozici i pár tisíc míst. Z tohoto pohledu byl sál Button Factory s kapacitou asi 400 lidí nacházející se v dublinské čtvrti Temple Bar vlastně hodně komorním prostředím. Tomu ostatně odpovídalo i celkové aranžmá koncertu, Nohavica vystačil jen s jedinou kytarou, španělku nechal pro tentokráte doma, heligonkou a doprovodem polského akordeonisty Roberta Kusmierskiho, který obsluhoval i klávesy. Zvuk byl po většinu času velmi dobrý, byť Nohavicova kytara s postupujícím časem trochu ztrácela naladění, ale zvukaři dělali svou práci skvěle.
Starý dobrý Nohavica
Přestože se koncert odehrával v Dublinu, šlo o záležitost střední Evropy. Nohavica se ani nesnažil o angličtinu, proč také, publikum tvořili Slováci, Češi a také Poláci. Těch několik místních bylo spíše doprovodem výše jmenovaných. Ovšem vzhledem k typu Nohavicovy tvorby to asi není nic překvapivého. Jaromír Nohavica je proslulý tím, že i poměrně velké pódium dokáže bez problémů ovládnout. Za léta své kariéry už téměř dokonale pochopil, jak má publikum během pár okamžiků rozbouřit, a jak ho zase zklidnit. V Dublinu mu to šlo skvěle, celý sál dělal přesně to, co jejich „Jarek“ chtěl. Úvodní písnička Zamávám jakoby dokonale ladila atmosféře zahraničního koncertu – „Pozítří odjíždím o kus dál, ale dnes patří nám tenhle sál“ – a publikum mu okamžitě leželo u nohou.
Přestože koncert trval bez přestávky plné dvě hodiny, Nohavica dokázal udržet neustálý spád. Vhodně kombinoval rychlejší a známé písně s těmi pomalejšími, tiššími, a vždy včas zařadil nějaký z megahitů, které si mohl zazpívat – či zahulákat – celý sál. V těchto případech se naplno projevil jeden ze světlých momentů, Nohavicu jako by koncertování zase začalo bavit. Je to příjemné osvěžení po letech, kdy se trochu zdálo, že najíždí na osvědčený generátor peněz ve stylu Jana Nedvěda. Chrlil nové písně – či spíše popěvky – ve velkém množství a jeho koncerty byly až školometsky připravené. Nohavica přišel, zahrál seznam připravených skladeb a měl přesně spočítáno, kdy musí začít odcházet, aby ho mohlo obecenstvo znovu přivolat, a on stihl odehrát dva připravené přídavky. Jako by už chtěl být z pódia pryč. Při dublinském koncertu nic takového nebylo. Několikrát dokonce zpřeházel skladby, což pro Kusmierskiho znamenalo neplánované přebíhání od akordeonu ke klávesám nebo zpět. I když i tentokráte se neubránil jisté póze, když vyměřený čas přetáhl, aby zahrál „Dokud se zpívá,“ skladbu, se kterou od začátku na závěr počítal, a dokonce ji sám ohlásil.
Ja su tady šéf, vole
I přesto ovšem jistá arogance, kterou se Nohavica občas nechá unést, sem tam vyplula na povrch. Dobře se ví, že Nohavica nemá rád, když jej diváci fotí a natáčejí na koncertu mobily. I tentokráte občas diskutoval s první řadou namáčkou na pódium, a jedné z divaček dokonce na pár minut sebral mobilní telefon, kterým ho natáčela. I tenhle moment ale dokázal vtipně využít, aby trochu rozproudil náladu v sále. Stejně tak na pokřik fanoušků, žádajících si některé skladby, odpověděl: „Aby bylo jasno, šéf su tady já.“ I když to nevyznělo nakonec úplně špatně, jistý odstup se projevil v plné míře.
V kontrastu s tím ovšem působilo zvláštně Nohavicovo zlidovění. U běžného folkového zpěváka by se to dalo možná tolerovat, ale Jaromír Nohavica je přece jen trochu jiná liga, a u něj „vole“ téměř za každou větou, v promluvách mezi skladbami, zní jaksi nepatřičně. Dalo by se to přičíst jeho „ostravštině“, přesto dříve na kulturu slova velmi dbal a působilo to mnohem přirozeněji. Bohužel tento trend se přenáší i do velké části nových písní. Tuhle změnu skvěle demonstruje skladba Kopaná. Tu sice Nohavica uvede hrou na zobcovou flétnu, ale jinak v ní pro sprosté slovo nejde daleko. Ostatně jako ve většině nových skladeb. V jakém kontrastu je to s jeho legendárním Fotbalem, ten ač v podobném stylu skrýval řadu jinotajů, neprvoplánových vtipů a užil si ho i ten, kdo Baníku nefandí či se o fotbal nezajímá.
Těžko se tak ubránit trochu nostalgické vzpomínce na jeho přechozí tvorbu. Tam, kde si Nohavica dříve vypomohl odkazem na Hieronyma Bosche, Charlese Baudelaira a další básníky, malíře či hudebníky, dnes si vypomáhá slovy hovno, vole, prdel a podobnými. Samozřejmě, že Nohavica vždy dokázal kromě hlubších písní psát i žertovné popěvky či kuplety, jen v poslední době písně jako Darmoděj, Osmá barva duhy, Kometa či Pocta V.V., tak trochu scházejí. Básník a skvělý textař Nohavica postupně někam mizí a nahrazuje ho producent lidových hitů a zábavy. Je to škoda.
Folkový rap
Nohavica zkrátka po koketování s kapelou a folk rockem, když hrál s rozšířenou sestavou skupiny Neřež nebo Čechomorem, nebo období po návratu z protialkoholní léčby a koncerty s doprovodnou kytarou Karla Plíhala, přesedlal na heligonku a tomu přizpůsobil i repertoár. Dublinský koncert tomuto období odpovídal, byla to vlastně taková lidová veselice. Samozřejmě, že nechyběly ani staré osvědčené hity, Nohavica má prostě sadu písní, které musí zaznít pokaždé – Darmoděj, Kometa, Zatímco se koupeš, Když mě brali za vojáka, Jdou po mně jdou a pár dalších. Dobře ví, že publikum chce zpívat – nebo spíše hulákat – s ním.
I tak ale koncert občas ze zažitých kolejí trochu vypadl. Třeba když se Nohavica rozhodl báseň Emil z už trochu vousatého alba Tři čuníci zarapovat místo recitace. A znělo to skvěle. Znovu se do „rapu“ pustil při své závěrečné promluvě a představení realizačního týmu. Publikum se bavilo a i on si to evidentně užíval. Stejně jako chvíle, kdy zpocený a unavený přenechal pódium Robertu Kusmierskému, aby si během jedné skladby trochu odpočinul. Nadšení polské části publika bylo nekonečné.
Nohavica to vlastně přesně vystihl ve skladbě Nic moc, kterou samozřejmě zahrál také: „Píšu, co chci co se mi chce, co mé srdce žádá, a pan kritik hudební znalec z toho strádá…“ A dublinský koncert byl přesně takový, bavil se zpěvák a skvěle se bavilo publikum. Takže, co vlastně chtít víc?
Autorka fotografií: Dana Špicarová
