Vidět britskou formaci The xx zrovna v pražském Foru Karlín byla zajímavá výzva nejen pro kapelu, ale i pořadatele. Jejich elektronicky zasněná podoba rocku (nebo chcete-li klidně i popu) totiž vyžaduje hodně niterní atmosféru, která se může kvůli logistice vyprodaného karlínského sálu a ochozů vytratit celkem rychle. Ostrovní formace ale svým vystoupením rozhodně nezklamala.
Publikum sice zpočátku trochu brblalo na norskou předskokanku Jenny Hval, protože se úplně nestrefila do očekávaného „xx soundu“, a taky na více než půlhodinové čekání mezi oběma vystoupeními. Lahve vypitého alkoholu ponechané svému prázdnému osudu venku na ulici a všudezdejší erasmácká angličtina zrovna nezaručovaly potřebné koncertové intimno.
Veškeré pochyby se ale rozplynuly, jakmile se na pódium konečně dostalo hudební trio z Londýna. Na pecky se naštěstí moc dlouho nečekalo. Už do aplausu po prvním songu se totiž karlínskými prostory linuly typické zvuky xylofonu značící nesmrtelnou hitovku VCR.
The xx se tak se svým setem nijak nemazali a vytvořili parádní atmosféru už od začátku. Tedy aspoň v případě, že jste stáli přímo pod pódiem. Zvuk byl hodně slušný, přestože jsem stál hned u kraje, takže jsem se mohl nechat unášet přichystanou koncertní flow. Sakra rozvláčnou, ale zato příjemnou a značně suverénní (až na jeden novinkový detail, o kterém se dočtete níže).
Pokud bych totiž srovnal letošní vystoupení The xx s tím na festivalu Pohoda (v roce 2010 byli nejdražší kapelou v tehdejší historii akce), případně pár let zpátky v pražské Lucerně (psal se rok 2013), byl vidět obrovský rozdíl v sebevědomí hudebníků. Především u zpěvačky a kytaristky Romy Madley Croft, která už vůbec nepůsobila tak „uťáple“ jako kdysi.
Ale ono není divu… Vždyť The xx hrají pomalu od roku 2013 na show pořád to samé, jelikož od té doby žádné nové album nevydali! To už ty songy musí znát pomalu i pozadu…
Možná i proto své fanoušky překvapili úplně jinými verzemi klasických hitovek. Basic Space, na albu rytmicky založená na výrazné basové lince, zazněla úplně bez ní. A v o to pomalejším rytmu připomínající spíše mileneckou baladu z úst zpěvačky Romy a pěvce Olivera Sima.
Oba se k sobě měli i v tracku Shelter, který byl zase naopak o dost rychlejší než na desce. A v nezvykle barevně pestré světelné show si ke konci střihli i menší ploužáček.
Když už jsem u toho nasvícení – i to bylo světlou (překvapivě!) stránkou koncertu. Světelná projekce byla totiž skromnější, žádná laser show na programu večera nebyla. Ale o to lépe dokreslila celou atmosféru hloubavě elektronicko-rockového koncertu.
Nejsilnější moment z tohoto hlediska přišel ve chvíli, kdy The xx hráli pomalou Infinity. A kdesi v její půli přišla doslova oslňující Oliverova chvíle. Forum Karlín ponořené téměř do totální tmy totiž na milisekundu přesně s každým brknutím Olivera do jeho baskytary prozářila sněhově bílá světla celého pódia. Osvícené byly nejen sloupy samotné konstrukce, ale i mixážně-klavírní pult třetího člena kapely. Byla to prostě těžce vychytaná „hra světla a stínu“ pod taktovkou hudby. V jednoduchosti je prostě krása, nač vymyslet složitou show, když i tohle skvěle funguje?
The xx ale nezůstali jen u osvědčených hitovek, do Prahy tentokrát přivezli i novinky z chystané desky I See You, jež vyjde v lednu. A zrovna tady se ukázal jediný nejistý moment. To když při jednom z nových songů Jamie xx úplně zapomněl, že má přesedlat od elektronických cingrlátek ke klavíru a zahrát svůj part. Nenápadné pokukování zpěvačky Romy s výrazem: „Už je čas!“ jaksi nepomohlo, a tak Romy s Oliverem prostě přestali hrát a se smíchem se otočili na třetího člena kapely.
Jamiemu až v tu chvíli došlo, že něco zmeškal. Ale publikum to svým miláčkům prominulo. Minimálně dav pod pódiem žral celou „ikskařskou“ show i s navijákem. A to kapela ještě zdaleka nebyla v tom nejlepším!
Jamie se totiž činil a při rozlučce, která byla samozřejmě jen naoko a spíše jako odfrknutí pro vystupující, neboť rozduněl celý sál masivní basovou linkou, za níž by se nemusel stydět kdejaký houseový nebo techno DJ.
Jak hudba, tak návrat hudebníků na scénu dostal publikum do naprostého varu. Najednou se všichni pod pódiem roztančili, jako by dostali hromadného Parkinsona. A této parádní atmosféře ještě trio přispělo geniální dvojkombinací Intro (neznám moc kapel, u kterých bych „žral“ už samotné intro desky) a sborově zpívané rozlučkové písně Angels.
Prostě jedinečný a těžce opakovatelný andělský zážitek!
