Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete na Pražském hradě

Již čtyři staletí uplynula od smrti významného alžbětinského dramatika a jeho hry stále patří mezi nejoblíbenější inscenované kousky. Shakespeara se nebojí velká divadla ani malé alternativní soubory. A Letní shakespearovské slavnosti i letos, již podeváté, uvádějí jednu z jeho her v Nejvyšším purkrabí Pražského hradu. Letošní premiérou je komedie Večer tříkrálový v režii Jany Kališové.

Večer tříkrálový je jednou z typických Shakespearových komedií. Vznikla na začátku 17. století, tedy v období, kdy byl Shakespeare na svém tvůrčím vrcholu. Ve stejné době píše například i Hamleta. Typická je v tom, že podobně jako v dalších jeho komediích, i zde vzniká hlavní zápletka v omylech plynoucích z převleků. Viola se z kdoví jakého důvodu vydá v přestrojení za muže sloužit k Orsinovi, který ji posílá dobýt lásku nedostupné Olivie. Ta se však do pohledného rádoby mladíka zamiluje a zoufá si z jeho odmítání. Ovšem to jen do chvíle, kdy potká Violina bratra, opravdového muže, který se náhodné lásce a kupodivu ani následné svatbě nebrání. Oč větší pak budí rozpaky, když Viola, stále v přestrojení, vše popírá a chvíli trvá všeobecný zmatek, než se na jevišti objeví všechny postavy, aby se vysvětlilo, jak to vlastně všechno bylo a je.

Veskrze zamotaný děj doplňují ještě taškařice humorného strýce Tobiáše, který si rád přihne. Do svých piklí zapojí i komornou své neteře Olivie a pana Trasořitku, který je mu stejně přítelem jako pro smích. Za svůj hlavní cíl si však vyberou nadutého sluhu Malvolia (Martin Pechlát), kterému namluví, že jej Olivie miluje. Jako by těch domnělých lásek a skoro zlomených srdcí nebylo i tak dost. V inscenaci Jany Kališové alternují pana Tobiáše Milan Šteindler a Václav Kopta. V mnou navštíveném představení jsem měla štěstí na Milana Šteindlera a jsem tomu ráda. Strýc Tobiáš je rolí, která mu padne jako ulitá, aniž by měl ale člověk dojem, že se pitvoří či přehání. Komično se pro Šteindlera zdá být přirozeným prostředím. Nela Boudová v roli komorné a Josef Carda jako Trasořitka mu při tom zdatně sekundují.

V hlavních rolích se představili Tomáš Měcháček jako hrabě Orsini a Marie Doležalová jako Olivie. Sourozence Violu a Sebastiana pak ztvárnili Monika Timková a Ondřej Rychlý. Ačkoli zápletka mezi těmito čtyřmi osobami tvoří hlavní linii příběhu, měla jsem dojem, že jeviště je stále plné pana Tobiáše a jeho neplech a že ostatní se na scénu dostávají spíše sporadicky a ke slovu se pořádně dostávají až v samém závěru inscenace. Přesto jsem stihla hned ze začátku mít obavy z Moniky Timkové, u níž se mi zdálo, že první dvě repliky jen odříkala bez jakýchkoli emocí či hereckého výrazu. Naštěstí se do role rychle vpravila a nemám jí následně co vytknout.

U této inscenace jsem pochopila, co Martin Hilský během nedávné besedy myslel tím, že moc nemusí, když autoři do her zakomponují politické narážky, neboť divadlo je politicum samo o sobě a netřeba to ještě zdůrazňovat. Vtipy ve stylu „Kdo se má koukat na ten tvůj Brexicht!?“ samozřejmě vyvolaly v publiku salvy smíchu, nicméně zůstává otázka, zda to přeci jen nebylo zbytečné a křečovitě naroubované. Na druhou stranu je pravda, že nebýt těchto soudobých vtípků, publikum by se uchechtlo jen sporadicky. Jako by hře chyběl dostatečný drive, aby donutila diváky smát se i jiným situacím.

Scénografie připomínala loď, která kromě napojení na ztroskotání a zdánlivé utonutí sourozenců Violy a Sebastiana odkazovala i k luxusnímu a zhýčkanému životu hraběte Orsina, který na sobě měl i odpovídající kostým vlastníka luxusní jachty. Ostatní kostýmy, byť vkusně a umně provedené, mi pak ke scéně moc nepasovaly. A ani scéna samotná s ohledem na děj milostné zápletky nemusí divákovi mimo první scény dávat velký smysl.

Měla-li bych inscenaci závěrem shrnout, musím přiznat, že vlastně nevím, jak ji zhodnotit. Po představení jsem odcházela příjemně naladěná, s pocitem dobře stráveného večera. Při zpětném ohlédnutí však zjišťuji, že se mi těžko vybavují mnohé detaily a když, nedávají mi nyní ve hře mnoho smyslu. Půjdete-li proto na Večer tříkrálový, nebudete nejspíš litovat, ale takový otisk, jako loňská premiéra Romea a Julie, to ve vás nejspíš nezanechá. Ostatně, Romeo a Julie se hraje i letos, v Lichtenštejnském paláci. Můžete tak obě inscenace porovnat sami.