Continue Continuo: divadlo jako virus

Ve dnech 19. 9.– 24. 9. jsme oslavili zralý věk významného divadelního souboru Continuo. Je to 30 let od doby, kdy do světa vypustili první inscenaci a jejich inspirace a potřeba vyjádření stále nevyschla. Celý festival probíhal na třech scénách pražských divadel Ponec, Archa a X10, která jsou s činností souboru spjatá. V šesti dnech se tak festival ohlédl za minulostí souboru, kterou jsme měli možnost zhlédnout na fotografiích, během několika představení, které během své činnosti soubor vytvořil a vyslechnout při debatách. Zlatým hřebem festivalu byl koncert všech hudebníků, kteří se kdy na inscenacích Continua podíleli. A kromě programu pro veřejnost nabízel festival pro zájemce třídenní workshop umělecké práce divadla Continuo v prostorách pražské DAMU.

19. 9. – první festivalový den

Festival byl zahájen vernisáží výstavy fotografií v prostorách divadla Archa, kterou připravila kurátorka Denisa Šťastná. Fotografie, které vybrala, se tematicky vztahovaly ke třem tématům: tělo/hmota, loutka a prostor. Výstava vytvořila jakousi pomyslnou linii napříč divadelní tvorbou soboru od jeho začátků po nejnovější projekt Agora. Všechny fotografie pocházely od fotografů, kteří přišli se souborem v průběhu jejich existence do blízkého kontaktu, díky čemuž může pozorovatel velmi přesně z fotografií vnímat atmosféru dané inscenace a její sdělení. Vybrané snímky byly zastoupeny jak fotografií černobílou tak barevnou. Díky úzké spolupráci fotografovaných a fotografů mohly vzniknout snímky, které diváka vtahují přímo doprostřed děje. Tato velmi intimní atmosféra vás dostává k herci téměř na dotek. Výstava byla v prostorách divadla umístěna po celou dobu konání festivalu.

20. 9. – druhý festivalový den

Následující festivalový den započal v divadle X10 křtem nové knihy s názvem Divadlo a svoboda od kolektivu autorů Martiny Peckové Černé, Dagmar Čiripové, Petra Dlouhého, Kateřiny Dolenské, Vladimíra Mikulky a Hany Strejčkové. Publikace přináší detailní pohled na vývoj českého divadla po převratu, kdy bylo třeba přizpůsobit se měnícímu se světu a zároveň se otevřely možnosti nečekané svobody a volnosti tvorby. Bylo to jedno z nejplodnějších období pro českou nezávislou scénu a právě tehdy se zformovalo například i divadlo Continuo. Ke křtu knihy bylo přizváno také několik osobností českého i zahraničního divadla a tance, které během vyhrazeného času krátce vystoupili. Po křtu následovalo představení v divadle Ponec s názvem Monstrum and here I am blind, které je monodramatem herečky Sari Bocchini. 

To se filozoficky potýká s tématem hranic skutečnosti a iluze, která se stírá v prostoru mezi sněním a bděním a ve stavu insomnie, kdy člověk neschopen usnout se dostává na hranice svých psychických i fyzických možností. Herečka vytváří tísnivou atmosféru za doprovodu stejně tísnivé hudby v podání Jakuba Štourače a Ellia Moreti. Před námi ožívá svět, kde se stírají hranice skutečnosti a iluze, takový, ve kterém se jeví jako uvěřitelná možnost, že slavný biblický příběh Jákoba, jehož Bůh nabádá, ať obětuje svého syna, je pouhý výplod přepjaté mysli. Když tma je kolem hustá a vy přesto nejste schopni usnout, snadno vás začnou mučit divoké představy a hlasy. Představení se vám zavrtá brzy pod kůži až do morku kostí, přestože jedinými rekvizitami je maska kozy, dřevěná konstrukce a igelitový pytel.

21. 9. – třetí festivalový den

Třetí festivalový den proběhlo představení Please leave a message v divadle X10. V inscenaci vystupovala pětice performerů doprovázená živou hudbou. Scénograficky bylo představení opět velmi čisté a prosté. V tomto případě byla scénografie založena na kontrastu černých ploch a bílých čar. Herci hrají úlohu samostatných bytostí i ovládaných loutek. Tah křídou určuje trajektorii pohybu. To co se před námi odehrává, je alegorie skutečnosti. Inscenace nám dává možnost plně si uvědomit, že i když se považujeme za svobodně jednající nezávislé subjekty tak je to pouhou iluzí. Nemůžeme se pohybovat mimo vyhrazený prostor, nemůže uniknout z tohoto světa do jiného a nemůžeme opustit ani vlastní existenci a vybrat si jinou. Ani herci nemohou opustit přesně vyhrazený prostor. Celá tato skutečnost je symbolicky ztvárněna v hereckém gestu, během kterého jedna z hereček na černou tabuli napíše nápis „exist“, ze kterého umaže písmeno s a domalování dveří a kliky před námi tvoří „exit“, kterým se snaží neúspěšně uniknout a vždy se jen odrazí od černé plochy tabule.

22. 9. – čtvrtý festivalový den

V tomto dni v prostorách divadla Archa proběhlo představení Hit sunt dracones. Inscenace, během které se dostáváme do neprobádaných míst, která se v minulosti na mapách označovala „zde jsou draci“. Avšak není to objevování bájných cizích světů, to co vidíme je umělecké ztvárnění našeho podvědomí, všech nejrůznějších částí naší osobnosti, která ožívají a vzájemně spolu integrují. Spolu s herci objevujeme naše skryté části osobnosti a protikladných typů já, které v běžném životě zůstávají uvězněna uvnitř nás samých v promíchaném komplexu, který pak světu předkládáme. Tady jsou ale všechna samostatná, oživlá a výsledkem je podívaná plná osamocených údů, hliněných hlav nebo obrovských košil. Během inscenace se tak ocitáme v poetické krajině s absurdní obrazností, kde vše připomíná spíše mýty a legendy. Děj je doprovázen rejem podivných zvuků, které atmosféru ještě více napínají, a spolu s dokonale sehranými výkony herců je to zatěžkávací zkouška na divákovy nervy.

23. 9. – pátý festivalový den 

Předposlední festivalový den přinesl debatu s Robertou Carreri a Pavlem Štouračem, vedenou Martinou Peckovou Černou. Tématem byla minulost a začátky obou divadelních osobností, jejich názor na to, co divadlo přináší společnosti a vlastní představa toho, co vlastně znamená dělat divadlo. Roberta Carreri je dlouholetou členkou dánského divadla Odin Teatret, které patří k mezinárodním pojmům v oblasti avantgardního divadla. Původním vystudováním je grafický designér, ale jak ona sama uvedla, tak za její vstup na divadelní dráhu může volání, které přirovnává k volání, které člověk pociťuje pro to stát se knězem nebo doktorem. Je přesvědčena, že lidé, kteří dělají divadlo, v sobě nesou určitý společný spirituální krevní typ. Na začátku své dráhy se učila od japonských divadelních mistrů a na japonské divadlo se i v té době úzce specializovala. S Pavlem se potkali v Odin Teatret a ona byla jeho první učitelkou, která Pavla inspirovala v jeho umělecké dráze a stojí tak částečně za současnou formou, jakou divadlo Continuo tvoří. Pavel oproti Robertě je původním vystudováním divadelník. Začínal s divadlem v době, kdy na území české republiky byl u moci totalitní režim a vzpomínal na jeden z pro něj klíčových momentů pro svou tvorbu. Bylo to tisíckrát kopírované video špatné kvality, které se předávalo tajně, jelikož mohlo být interpretováno jako akt protistátní činnosti. Pro Pavla je divadlo virem. Jsou tací, co jsou proti tomuto viru imunní, ale přesto je spousta těch, kteří se nakazí. Oba se shodují na tom, že divadlo nemůže změnit společnost, ale primárně mění vás samotné. Je důležité naučit se přijmout sebe s pokorou a uvědomit si vlastní nedůležitost, díky tomu jste pak schopní vytvářet umění, které bude oslovovat. Divadlo by mělo fungovat svým způsobem jako svědomí společnosti, udržovat hodnoty. 

Po plodné debatě následoval koncert. Během něj vystoupila celá řada umělců, kteří kdy se souborem spolupracovali. K těm nejznámějším patřili například Ridina Ahmedová, Čankišou nebo Elia Morreti. Koncert se neobešel ani bez malých divadelních vstupů. Ten zajistili například herci ze souboru Buchty a loutky, který vznikal ve stejné době jako divadlo Continuo. Celým programem nás provázely loutky, které jsou historickými artefakty z doby začátků činnosti divadla Continua, a které vodil a mluvil Pavel Štourač. Během koncertu bylo dokonce možné si zakoupit domácí slivovici a švestkové koláče ze Švestkova dvora, která je nynějším sídlem souboru. I když šlo o oslavu tak významného výročí, zachovával si program komorní atmosféru. Díky zastoupení mnoha odlišných hudebních žánrů bylo možné si odnést příjemný mozaikový pocit.

24. 9. – šestý den festivalu

Na závěr festivalu byla zařazena konference s tématem divadlo a politika. Mezi hosty byly děti takzvaných osmi statečných, ruských disidentů, kteří v roce 1968 protestovali v pravé poledne na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy – malíř Jaroslav Gorbaněvský, syn Natalie Gorbaněvské, Sarah Fajnberg, dcera Viktora Fajberga. Dalším hostem byl Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Konferenci vedla Michaela Stoilova, rusistka a překladatelka, spoluatorka knihy Za vaši a naši svobodu. Během konference zaznělo od obou dětí disidentů, jak se staví ke svému disidentskému dědictví a co to pro ně znamená s ohledem na dnešní situaci, která v jistém ohledu pokračováním teroru, který kremelské vedení uplatňuje na státy v oblasti svého zájmu. Po konferenci následovalo představení Poledne, které vychází ze stejnojmenné knihy jedné z disidentek Natalije Gorbaněvské. Protože jde především o dokumentárně umělecký pohled na skutečné události a osoby, bylo podoba představení v některých ohledech dosti odlišené od všech průbězích během předchozích dní festivalu. I toto představení v sobě kombinovalo především prvky výtvarného a fyzického divadla a bylo doprovázené hudbou přítomných hudebníků. Avšak obsahovalo mnohem více mluvených pasáží a veškeré použité rekvizity měly jasný účel a význam. Další rozdíl byl ve využití archivních materiálů rozhlasového charakteru, které se vysílaly po onom protestu na Rudém náměstí. Na jevišti se v surové skutečnosti odehrával znovu děj, ve kterém se moc snaží zničit inteligentní lidi, kteří si dovolí otevřeně nesouhlasit s agresivním potlačováním svobody. Satirickým vrcholem celého představení byl moment, kdy se na jevišti objeví herec v zimním kabátě, tzv. brežněváku, s maskou Brežněva na hlavě. Tento Brežněv se posadí za stůl, na který postupně rozloží matriošku, jejíž části pak symbolicky zastřelí. Zvláště v současné situaci získává inscenace nový závažný rozměr. Chování kremelských mocných je stále stejné. Jak konference, tak následné představení probíhalo opět v prostorách divadla Archa. 

Festival 30 let divadla Continuo přinesl mnoho podnětů a otázek do současného světa. Již celou řadu let tento soubor atakuje veřejnost nepříjemnými tématy, které jsou však velmi zásadní. Program festivalu tak nebyl jen vzpomínkou a setkání s přáteli souboru, ale především další samostatný umělecký projekt, kterého stojí za to si povšimnout. Na závěr si vypůjčím myšlenku pronesenou během festivalu z úst Roberty Carreri, že totiž naneštěstí nejsme schopni poučit se z minulosti a opakujeme tytéž vzory stále dokola. A jedině krása zachrání svět a ta má nejrůznější podoby od Botticelliho Primavery, právě po divadelní představení, které divadlo Continuo vytváří.