„Romeo, Romeo, proč jsi Romeo? Zavrhni otce, odhoď svoje jméno, nebo když nechceš, přísahej mi lásku a já se zřeknu rodu Kapuletů. Co je to jméno? To, čemu se říká „růže“, pod jiným jménem vonělo by stejně. A kdyby Romeo měl jiné jméno, zůstal by pořád stejně dokonalý.“ … „Beru tě za slovo. Řekni mi „lásko“, tím mě znovu pokřtíš. Už nejsem Romeo, chci být tvá láska.“
Také milujete Shakespearova Romea a Julii? Tu klasiku všech klasik? Tak na tu rychle zapomeňte. Inscenace, kterou divákům přináší David Drábek či Petr Zuska, je, pythonovsky řečeno, „something completely different“.
Dva rody, vznešené a mocné stejně, v překrásné Veroně?
To tak! Mám pocit, že David Drábek hry neinscenuje, on je transformuje a poháněny jsou energií, kterou do nich spolu s herci vkládá. Hra je osekána na samotné torzo a potom znovu zkounsturována. U diváků mu to dobře vychází – Drábkovy hry jsou nejnavštěvovanější z celého repertoáru Klicperova divadla. S Romeem je tomu nejinak.
Tedy s ROMeem. U této inscenace platí víc než kdy jindy Hilského konstatování, že „klíč ke konkrétní podobě této nenávisti (mezi Kapulety a Monteky) není v Shakespearově textu, ale ve společnosti, v níž se tato Shakespearova tragédie odehraje a v níž je vnímána.“ Drábek děj svého ROMea zasazuje kamsi do Čech, kde vedle sebe žijí rodiny romských Monteků a bílých Kapuletů. O dvou rodech mocných stejně tedy nemůže být ani řeč.
Hra sleduje oba rody kritickým okem, vtipně reflektuje zažité stereotypy obou kultur a ukazuje, že romská problematika není jen černá a bílá. Uvědomění přijde obzvlášť ve chvíli, kdy Tybalt (Jakub Tvrdík) prohlásí, že on, na rozdíl od Samsona, „tohle konečný řešení cikánský otázky bere vážně“. V tu chvíli byste mu dali přes držku radši než Jožkovi Montekovi (Jiří Zapletal), který vysvětluje, že ta trubka, co táhne, jako zábradlí z divadla jenom vypadá.
Na pozadí (a zároveň v popředí) téhle nenávisti vzkvete láska. Romeo a Julie neřeší otázku rasy. Oni jsou outsidery i mezi svými. Oni jsou nerdi, závislí na internetu, který jim slouží jako filtrační kanál reality. Až jejich ryzí láska překoná virtuální bariéru a vtáhne je do skutečného života. Život je však krutý…
Královna Mab uvádí: balet!
Shakespeare v textu nikde neuvádí důvod sváru mezi Kapulety a Monteky a toho využívá Petr Zuska na maximum. Spor v jeho podání nemá příčinu, nýbrž prapříčinu. Zuska zachází do hloubky, až na samu archetypální podstatu hry a nenávist je zde založena na protikladech ženského a mužského principu. Rozum a cit, den a noc, černá a bílá, logika a iracionálno, řád a chaos, život a smrt, jin a jang… Tímto originálním provedením posunul Zuska Romea a Julii do úplně jiných sfér.
V duchu genderového antagonismu jsou rozděleny i role. Na jedné straně jsou Romeo a matka, další Monteky tančí muži. Naproti tomu Julie s otcem, ostatní Kapulety tančí ženy. Tomuto rozdělení se vymykají role Merkucia na straně Monteků a Tybalta na straně Kapuletů, kteří jsou oba ztvárněni muži.
Balet sice nese název Romeo a Julie, nicméně tyto dvě postavy nejsou ústřední. Klíčovými rolemi jsou otec Lorenzo a královna Mab jako abstraktní postava. V Shakespearově textu se královna Mab nevyskytuje, pouze se o ní zmiňuje Merkucio ve svém monologu. Zde však má Mab hlavní slovo a určuje celý děj až k nezvratnému tragickému konci. Postava otce Lorenza se snaží převzít vládu nad situací, zabránit neštěstí a vnést mír mezi rody. Nevyzpytatelná Mab však jeho záměry vždy překazí. Otec Lorenzo ve svých úmyslech selhává, Mab definitivně přebírá vládu nad příběhem a Romeo s Julií umírají.
Víc než choreografie kterékoli z hlavních postav (Romeo, Julie, Mab, Lorenzo) mě zaujal Merkucio v alternaci Matěje Šusta. Jeho živelný a místy komediální výkon byl nejvýraznějším na scéně. Bylo mi vskutku líto, že ho Tybalt zabil tak záhy. Už jen pro něj se na představení vyplatí vyrazit. Dalšími důvody jsou krásná Prokofjevova hudba a fakt, že oba představitelé hlavních rolí první alternace – Marta Drastíková jako Julie a Ondřej Vinklát jako Romeo – získali za svůj výkon Thálii.
