Asi byste řekli, že pro rapera bude největším úspěchem respekt jeho okolí, peníze z prodeje desek, vyprodané koncerty a miliony views na YouTube zaručující nesmrtelnost. To ale neznáte amerického rapera Astronautalise, pro kterého je největším štěstím v životě fakt, že může cestovat po celém světě včetně České republiky. A možná právě proto se náš běžný rozhovor o muzice zvrtnul v menší filozofickou debatu, jak člověka cestování obohacuje.
Astronautalise jsem potkal jako umělce poprvé vystupujícího na festivalu Pohoda, byť je československému publiku dobře známý díky svému letitému vystupování po větších i menších městech těchto krajin.
Ale abyste věděli, s kým máte tu čest, přidám nejdříve pár řádek právě z Astronautalisova vystoupení na trenčínském festivalu, které se odehrálo až hodinu po našem rozhovoru:
Při svých písních tenhle raper z Floridy mocně gestikuloval, skákal a vybízel publikum, aby trsalo s ním. A když dohrál první dvě poměrně smutnější pecky, dostal ze sebe delší proslov:
„Víte, když jsem se ráno dozvěděl o střelbě v Americe (střelba v Dallasu, kde zemřelo 5 policistů a další 7 bylo zraněno, pozn. red.), byl jsem hodně naštvaný.
A tak trochu jsem nevěděl, co s tím. Ale když jsem v Rožnově sedl do auta, stáhl okénka, pustil si naplno Boys Noize a kochal se jízdou přes ty krásné hory, které tady máte, nějak mě to všechno přešlo. Teď mě tady máte a slibuju, že už nebudu hrát žádné smutné písničky, jdeme pařit a tancovat!“
A po těchto slovech přeskočil blonďatý raper bariéru pod pódiem a jal se rapovat přímo do publika pecku Angry, která měla v refrénu tak mocnou basu, že by se v půdě pod publikem naměřily dobré tři stupně Richtera. Atmosféra byla prostě úžasná, fanoušci se dočkali jak nových pecek Kurt Cobain nebo Running Away From God, tak třeba záležitostí starých několik let – například The Wondersmith and His Sons.
❖ Měl jsi už čas porozhlédnout se po areálu festivalu Pohoda?
Ještě ne, před chvílí jsem přijel z Rožnova pod Radhoštěm, teď dělám rozhovory a pak se jdu připravit na vystoupení. Ale po show se potkám s řadou svých kamarádů z České republiky i Slovenska, kteří sem také přijeli. A dojedou i mí kamarádi z Ameriky, kteří budou hrát zítra (kapela Poliça, pozn. red.), takže si to tady večer všichni společně užijeme.
❖ Slyšel jsi aspoň něco o atmosféře Pohody?
Zatím jsem ji ještě opravdu neviděl, ale podle toho, co jsem slyšel, je to jeden z nejlepších festivalů a jsem ohromně nadšený, že tady můžu taky vystupovat. Pro mě vlastně patří hraní na Slovensku a v České republice mezi nejlepší místa v Evropě, vlastně skoro i na celém světě. Hrál jsem už na Rock for People a byl to sakra nářez! Já totiž běžně festivaly nemusím, ale každý říkal, že Pohoda je ještě lepší, takže jsem nadšený a těším se na to.
❖ Proč vystupuješ tak rád právě v České republice a na Slovensku?
Původně jsem tady chtěl hrát, protože mě fascinuje historie, které je středoevropský prostor plný. Takže jsem se opravdu hodně snažil a dostal se k prvnímu koncertu v Praze před mnoha mnoha lety, což nakonec vedlo k tomu, že jsem si „Československo“ zamiloval. Ale abych pravdu řekl, jde hlavně o lidi.
❖ Jak to myslíš?
Češi, Slováci a vůbec všichni Středoevropané jsou mi hodně blízcí. Víc než obecně lidi ze „Západu“. A koncerty jsou tu taky lepší. Dav se baví o dost víc, nemá takový znuděný postoj, víš… Když jsem kdysi hrál v Paříži, stála tam většina diváků se zkříženýma rukama a postojem: „Tak se ukaž, frajere! Ukaž mi, proč bych tě měl mít rád!“ A ono to je vlastně stejné v New Yorku a ve všech velkých městech. Všichni mají zkřížené ruce a ten znuděný výraz. Ale tady? Je jedno, jestli hraju pro větší dav v Brně či v Praze nebo pro padesát lidí v Rožnově. Lidi moji hudbu prostě cítí, jsme propojení, takže se i víc baví.
„Kulturní díry“ vyplňuju velmi rád, proto koncertuju i po malých městech. Možná, že české publikum, zvláště v menších městech, dokáže o dost více ocenit, že jim přijel zahrát chlápek z Ameriky. Pro lidi na Západě to je už rutina, ale když přijdeš do toho Rožnova…
Do Rožnova nikdo nejezdí! Jasně. Pocházím totiž z Jacksonville na Floridě, kam taky nikdo nejezdil koncertovat, a tak mám vlastně mnohem více společného s lidmi například z Rožnova než s lidmi z New Yorku. Ale chápu to. V New Yorku můžeš vidět kohokoliv a kdykoliv. Asi bych byl stejný, kdybych byl Newyorčanem.
Proto jsou „místní“ o dost více nadšení, vděční a chtějí super vystoupení, když už k nim někdo takový přijel. Baví mě to. A mám to tady rád. Mám tu spoustu přátel, je to skoro jako domov, znám to tu. Různé kraje, hory…
❖ Což tě evidentně inspiruje, protože jsi napsal i píseň věnovanou menšímu slovenskému městu jménem Čadca… Proč sis vybral zrovna Čadcu?
Čadca si vybrala mě! (směje se) Týpek jménem Twiggy z Čadce mi jednou napsal na Facebooku, když jsem ještě hrál výhradně v Česku, a pozval mě k nim na Slovensko. Řekl jsem jo, a tak jsme jeli a… Čadca je poměrně chudé město a připomíná mi bývalá hornická města v Americe, kde se před lety zavřely doly. Tahle města jsou stejná po celém světě. Bylo pro mě hodně zajímavé koncertovat zrovna na tomhle místě. Vidět, jak Twiggy dokáže uspořádat koncert úplně z ničeho. Ve městě, kde většinou nikdo nevystupuje. A po koncertu jsem se bavil s lidmi, prodávali jsme náš merč… Ale když hrajeme na podobných místech, zlevňujeme ho, aby si ho lidi mohli dovolit. V Berlíně máme samozřejmě vyšší ceny, chápeš…
❖ To je od tebe vážně milé!
Opravdu chceme, aby si to lidi mohli koupit. Poučili jsme se z našich předchozích koncertů. V Čadci si nikdo nechce koupit merč, chce se jít podívat na koncert a opít se. A naprosto to chápu. Kolikrát jsem měl na cizích koncertech už jen drobné a chtěl jsem si koupit nějaké triko, ale raději jsem dal své poslední peníze za pár piv. Vystupování napříč střední a východní Evropou mi hodně otevřelo oči, mám ten luxus, že můžu vidět místa, která dříve hodně trpěla, nebo ještě trpí, ale lidé s tím vším nějak bojují, a navzdory tomu pořádají i koncerty. Lidi prostě chtějí žít, ačkoliv se mají špatně a potkala je různá neštěstí.
❖ Co tím máš na mysli?
Vidět různé squaty a lidi, kteří chtějí, aby se pořádaly koncerty v městech, kde jim to místní samospráva buď nějak ztěžuje, anebo jim to úplně zakazuje a oni je vlastně pořádají nelegálně. To je věc, kterou už v Americe neuvidíš. Hodně mě to inspirovalo. V Americe je totiž hlavní motivací pro většinu lidí vydělat peníze. Nemyslím si, že je to a priori špatně, ale v určitém úhlu pohledu tě to vlastně omezuje. Když vidíš Čadcu nebo New Orleans, kde lidi pořádají koncert proto, aby vyplnili tu „kulturní díru“, ve které žijí, mám vlastně štěstí, že toho můžu být součástí.
Americká revoluce je jako film v televizi. Ale vy, vy jste revoluci zažili, a to mě opravdu zajímá.
❖ Je pro Američana těžké vidět taková místa? Doma máte taky ghetta, ale tohle je něco trochu jiného.
Určitě je. Ono totiž v podstatě samotní Američané Ameriku jako takovou neznají. Většina z nich neopouští svůj stát, nebo se maximálně navštíví jen ty sousední. A čím jsi chudší, na tím menším místě žiješ. Někteří Američani tak nejen, že v životě neopustili své město, ale třeba ani svou čtvrť. Chudí černoši z města mají v podstatě hodně společného s chudými bílými „burany“ z venkova – nikdy se nedostali dál než na 10 mil (16 kilometrů, pozn. red.) od svého bydliště. A někteří ještě méně – ti, co bydlí v Chicagu nebo New Yorku, se celý život pohybují jen na 2 mílích! Možná jednou za život se dostanou na prohlídku města, ale to je vše. Díky své práci a životu se proto cítím hodně poctěný, že můžu vidět mnohem více odlišných míst.
❖ Proč je to pro tebe tak důležité?
On je to možná společný problém USA i Evropské unie – zabírají tak velký prostor, že se lidé z jednoho koutu nestřetávají s lidmi z koutu druhého a nedokážou se pochopit, vcítit se navzájem jeden do druhého. Jsem opravdu poctěn tím, že mám šanci se o to pokusit a všechno tohle vidět. Protože kvůli tomu, jak jsem vyrůstal, jakou jsem si našel práci a jak cestuji, jsem měl šanci potkat se s lidmi různých ras, tříd, různě finančně zabezpečenými… A jsem opravdu šťastný, že jsem takovou šanci dostal. Protože to opravdu není něco, co by zažil průměrný Američan. Ani Evropan. A jak Amerika, tak Evropa tímhle vzájemným nepochopením hodně trpí. Bohužel.
❖ Kdybys měl jmenovat jen jednu věc, které si nejvíce vážíš na cestování po celém světě, co by to bylo?
Mluvení s lidmi. V Praze jsem byl snad už milionkrát, ale nikdy ne jako turista. Fuj! (ošklíbne se) Byl jsem v Paříži, ale ještě jsem nebyl na Eiffelovce. Byl jsem v Budapešti, ale zatím jsem se nedostal na hrad. Byl jsem tam snad milionkrát, ale vždy radši vyrazím do města s lidmi. Po koncertech si sednu a bavím se s fanoušky.
Nejvíc mě baví, že lidé v mém věku, nebo vlastně trochu starší, si v tomhle regionu prošli revolucí. Naše americká revoluce už je tak vzdálená, jako kdybys ji sledoval jen v televizi. Už to není skutečnost. Ale když se bavím se čtyřicátníky a padesátníky tady na Slovensku, v Čechách i v Rumunsku, ti si to všechno prožili. Cítím se privilegovaně, že se s takovými lidmi můžu bavit, a vážím si toho. Někdo o tom ale samozřejmě nechce mluvit, chce si jen vyrazit do baru a bavit se třeba o muzice.
Ale pro mě je právě tohle ta nejlepší věc na tom, že mohu cestovat po světě. Že se můžu ptát. Rád poznávám a učím se nové věci, jet autem přes místní hory je prostě krása! A pak si na konci dne sednu s lidmi a z očí do očí si s nimi popovídám o tom, co zažili. Je to fakt pecka!
Autor fotografií: Ivan Horváth, Pohoda festival
