Klasické filmy ze školních lavic

432

Prázdniny jsou jako každý rok opět pryč a pro dalších deset měsíců nastal čas vzdělávání. K této, pro někoho neradostné, události jsme vybrali sedm klasických filmů, které vám vstup do dalšího roku studia zpříjemní a třeba se v nich dokonce najdete.

On zázračným studentem (1925)

r. Sam Taylor, Fred C. Newmeyer

První snímek na seznamu pochází z němé éry. Hlavní hvězdou je Harold Lloyd, který je po boku Charlieho Chaplina a Bustera Keatona řazen mezi krále němé grotesky. Ačkoliv je proslulý především pro své napínavé komedie s akrobatickými kousky (O patro výš, On a mrakodrap, Náměsíčná nevěsta), natočil i velmi pozoruhodnou komedii z univerzitního prostředí.

V ní se představil jako chytrý, avšak v kolektivu nepopulární mladík, který se musí potýkat s dospíváním a především nástupem na vysokou školu. Vzhlíží ke svému vzoru z filmového plátna Speedymu, do jehož osoby se snaží stylizovat, dokonce si jeho jméno zvolí za svou přezdívku. Plný nadšení se vrhá do univerzitního života, kde se však jeho vystupování a charakter nesetká s úspěchem. Naivní mladík ale stále chová pocit, že je populární a nevědomky se stává terčem posměchu ostatních spolužáků. Jediná, která je k němu upřímná a váží si ho, je pohledná Peggy. Mladík se i přes svou sportovní nezdatnost zapíše do fotbalové týmu, což představuje jeho poslední naději na post oblíbence, po kterém tak moc touží.

Snímek laskavým humorem mapuje studentská léta, která jsou plná trapasů, milostných vztahů a konfrontací se spolužáky. Slouží jako výkladní skříň těch nejlepších Lloydových gagů, v jejichž čele stojí především tréninková sekvence, během které svou nešikovností demoluje hřiště a mrzačí spoluhráče. V době vzniku byl enormně populární a stal se finančně nejúspěšnějším Lloydovým filmem dvacátých let. Dá se také pokládat za praotce všech populárních teenage filmů, které nahlížejí na trable náctiletých, o dívku se snažících outsiderů, kteří se postupně stanou hrdiny okamžiku.

Trojka z mravů (1933)

r. Jean Vigo

Středometrážní snímek Jeana Viga, který svou tvorbou předznamenal směr francouzského poetického realismu a po další desetiletí sloužil jako hlavní inspirace pro tvůrce francouzské nové vlny a surrealisty. Trojka z mravů, odehrávající se na začátku školního roku v zapadlé vesnici, ve své době způsobila poprask, především pro svou ostrou společenskou kritiku, což vedlo k následnému zákazu. Snímek byl následně dlouho zapadlý a světlo světa znovu spatřil až s nástupem nové filmařské generace v 50. letech, jenž Vigovu tvorbu zpětně docenila.

Sledujeme skupinu chlapců, která se stupňující se intenzitou revoltuje proti autoritám a zkostnatělé absurdní morálce jejich učitelů. Nesmyslnost zákazů a potlačování dětské individuality jsou dodnes palčivá témata, což jen dokazuje nadčasovost tohoto příběhu, který poetickým způsobem spojuje realistické výjevy surového světa. Ředitel je groteskně vyobrazen jako trpaslík, což v kombinaci s autoritářským strážením chlapeckého internátu vytváří nelichotivý obraz radikálních výchovných metod.

Konvence bořící Jean Vigo po Trojce z mravů natočil ještě neméně odvážný celovečerní snímek Atalanta, načež krátce po jeho uvedení ve věku 29 let zemřel. I přes menší množství natočených děl zůstává jednou z nejvýraznějších ikon kinematografie, jelikož dokázal, že film zdaleka není pouze zábava, ale něco, co může ovlivnit a pobouřit společenské myšlení. Jeho odkaz v tomto seznamu ještě několikrát uvidíte.

Škola základ života/Cesta do hlubin študákovy duše (1938/1939)

r. Martin Frič

Kultovní a zlidovělá klasika, bez které by se tento výběr nemohl obejít. Komediální pohled do školních lavic gymnázia, podle předlohy Jaroslava Žáka. Ztotožnitelné humorné trampoty maturujících studentů, různorodé typy pedagogů, z nichž alespoň jeden každý z nás zažil a množství legendárních hlášek a situací jsou tím důvodem, proč je dvojice filmů tak často reprízovaná a oblíbená.

Vypíchnout můžeme například profesora Matulku (Jindřich Plachta), který si i přes neměřitelnou znalost v oboru ze svědomitosti bojí složit závěrečné zkoušky k získání titulu, ikonické zkoušky před tabulí, které přinesly posléze mnohokrát citované hlody a mnoho dalších. Všechno skvěle zestárlo a funguje i přes to, že představitelům studentů středních škol bylo už dávno po třicítce.

Martin Frič tehdy přinesl do tuzemské kinematografie dvě veselohry ze školního prostředí, jenž vybočovaly z řady školních filmů, které povětšinou řešily první studentské lásky a sloužily především jako sentimentální kýčovité historky o mládí. 

Rebel bez příčiny (1955)

r. Nicholas Ray

Těžko byste hledali kultovnější mladistvou postavu než tu, kterou ztvárnil James Dean ve své nejpamátnější roli. Jeho rozervaný rebel pro mládež představoval symbol, do kterého se nejeden mladík stylizoval, i díky tomu, s jakým pochopením snímek vyobrazuje potíže dospívání a spory s rodiči. Barevný v CinemaScopu natočený širokoúhlý film byl jedním z prvních, který cílil na mladistvé publikum s plně vyspělým tématem a bral jej vážně.

Problematický Jim nastupuje do nového školního prostředí v prosluněném Los Angeles, kde mu nikdo ze spolužáků nedá nedá nic zadarmo. Musí bojovat o respekt, reputaci a také o dívku. Snímek tyto problémy vykresluje nebývale surovým způsobem, což vrcholí ikonickou scénou automobilových bojů, jejichž cíl spočívá v tom, aby řidič co nejdéle vydržel v rozjetém autě jedoucím vstříc srázu.

Rebel se stal kasovním trhákem a fenoménem dospívající generace, což se samozřejmě neobešlo bez kontroverzí, jeliko tehdejší noviny film označovaly za brutální, vulgární a morálku kazící dílo, což jen dokazuje, jak moc troufalé a vybočující snímek v kontextu tehdejší tvorby je. Smutnou skutečností jest to, že tři hlavní herci za tragických okolností v nízkém věku zemřeli. 

Uličníci (1957)

r. Francois Truffaut

Středometrážní debut předního režiséra francouzské nové vlny a vášnivého cinefila Francoise Truffauta ve velkém předznamenal jeho tvorbu, obsahující silné autobiografické prvky, odkazy na filmová díla, provázanost s literárními předlohami a oblíbené téma dospívání a práci s mladými herci.

Uličníci jsou poetickým záznamem dětských prvních lásek, přátelství a lumpáren, kde dětské postavy svádí věčný boj s dospělými. Partě chlapců se líbí překrásná mladá Bernadette, která však zažívá románek s přítelem Gérardem. Chlapci se tak rozhodnou mladému páru škodit za každou cenu a překazit jim jejich vášnivý vztah.

Naivní dětský svět je konfrontován s tvrdou realitou dospělých, která se ani jim v budoucnu nevyhne. Hořkosladký příběh půvabně nasnímaný v maloměstských exteriérech je překrásnou nostalgickou exkurzí do dětského vidění světa, která vyvolá úsměvné, ale i trpké vzpomínky na bezstarostná léta. 

Nikdo mne nemá rád (1959)

r. Francois Truffaut

U Truffauta ještě zůstaneme a přesuneme se k jeho celovečernímu debutu Nikdo mne nemá rád, kde potvrdil jeho fascinující chápání dětského světa. Poprvé zde představil své alter ego Antoine Doinela, jehož osudy následně vylíčil v dalších čtyřech dílech, pokaždé ho hrál Jean Pierre-Laude, jenž stárnul společně s charakterem. Truffaut opět tematizuje neslučitelnost dětského a dospělého světa, s pochopením pro nezvladatelné rošťáky.

Antoine je neustále na útěku, ať už ze školy nebo z domova, kde vyrůstá v dysfunkční rodině a později přijde na matčinu nevěru. Únik tak hledá ve světě biografů, francouzských ulic a oblíbených poutí. Hledá také pochopení a osobu, která by mu mohla dát lásku, ačkoliv ví, že on sám není bez viny. Truffaut se záměrně vyhýbá jakékoliv romantizaci a divákům tak předkládá pravdivý zážitek, s důrazem na pomíjivost přítomného okamžiku.

Společně s Godardovým U konce se dechem se stal snímek čelním představitelem francouzské nové vlny, který byl světově finančně velmi úspěšný. To však nebylo nic oproti tomu, jaký měl následný vliv na vývoj kinematografie a boření zajetých konvenci. Truffaut zde také otevřeně odkazuje na výše zmíněnou Trojku z mravů. 

Kdyby… (1968)

r. Lindsay Anderson

Zdaleka nejradikálnější a nespoutané dílo tematizující studentskou revoltu na tomto seznamu. Snímek spadá do kategorie nové britské filmařské generace, která v šedesátých letech vtrhla a rozvířila zatuchlé vody tamní kinematografie. Lindsay Anderson navázal spolupráci s kameramanem Miroslavem Ondříčkem a společně vytvořili poprask vzbuzující generační výpověď, která vycházela souběžně s vlnou velkých mezinárodních studentských demonstrací.

Jsme vrženi do britského internátu, kde student Mike začne burcovat a podněcovat ostatní spolužáky k vzpouře proti kantorům a surovým vychovatelům, kteří připomínají spíše vězeňské bachaře. Eskalující revolucionářská atmosféra vrcholí anarchistickým a radikálním řešením, když se studenti rozhodnou pro řešení násilím.

Z každého filmového políčka na diváka dýchá mladistvá touha destrukce zajetého autoritářského systému, což je podtrženo i zběsilou formální a stylistickou stránkou, která je dynamickým způsobem nasnímaná a nevybíravě sestříhaná, střídající černobílou s barevnou a kombinující snové zkušenosti s krutou realitou. Když pak anarchistická nálada vrcholí, záběrová skladba se začne bouřit a rozpadat stejně jako systém, proti němuž mladíci bojují. Mika ztvárnil démonický Malcolm McDowell, který se velmi záhy proslavil titulní rolí v Mechanickém pomeranči.