Divadelní recenze: Jsme v pohodě. Ať už nás potká v životě cokoli

První premiérou letošní sezóny se v Národním divadle stala inscenace Jsme v pohodě podle divadelní hry Paula Rudnicka The New Century. V režii Braňa Holička vznikla humorná stand-up comedy, která nám ukazuje, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, a že i gayové, lesby, transsexuálové a další jsou i navzdory všem společenským předsudkům také lidmi.

Stand-up comedy není snadný žánr, ale když máte v ruce hru Paula Rudnicka a dobré herce, není se čeho bát. Lucie Juřičková jako židovka Helena svým ironickým vyprávěním a vhodně umístěnými sprostými slovy (oněmi pověstnými cimrmanovskými šrapnely) celé inscenaci vévodí. No vážně. Matka, jež se snadno dokázala smířit s tím, že její nejstarší dcera je lesba.

Matka, jež se snadno dokázala smířit s tím, že její prostřední syn je transsexuál a je vlastně ženou. I s tím, že je ženou a přitom lesbou, byť zde už vyvstávají určité otázky. Matka, jež se (už ne tak) snadno vyrovnala i s tím, že její nejmladší syn je gay, který se rád obléká do kůže a přitahuje ho BDSM a skatologie. „Tu noc jsem se obrátila ke svému manželovi a říkám: Morrisi, porodila jsem tři úžasné děti – co jsi s nimi udělal?“

Druhým vystupujícím je pan Charles (Jan Bidlas), jehož show Gay Over se neobejde bez mikrofonu ve tvaru penisu, sexy kolouška Shanea a blonďatého příčesku (vlastně ne, to jsou jeho vlasy). Škoda jen, že dnes už není tolik „echt“ gayů jako je pan Charles. Nebo…? Jako poslední se představí Barbara Ellen, kterou hraje Jana Boušková.

Žena, jež i vašemu toustovači uháčkuje smoking a díky níž bude mít svůj pletený obal i toaleťák. K narozeninám od ní očekávejte čtvrtku s obrázkem z těstovin a motouzků. Ptáte se, co mají všichni tito společného? Jak by se tito lidé vůbec kdy mohli setkat? A přesto se tak stane. Potkají se, povídají si a společně upadají do hluboké deprese. Ale jen do chvíle, než se přiřítí Shane.

Bláznivý prosťáček, povrchní Shane, který štěstí hledá v obchodním domě The New Century (Nové století). A spolu s novým oblekem, košilí a šálou jen nalézá. Je v pohodě. Ale proč je na scéně nápověda?

Jako při klasické stand-up comedy vystupují herci před oponou. Jelikož Nová scéna však žádnou nemá, bylo třeba ji vytvořit. Červené sametové sukno zpočátku tak zakrývá druhou část scény, kterou tvoří nemocniční chodba na oddělení porodnice, kde se všichni aktéři setkávají. Kostýmy odpovídají jednotlivým typům postav – židovka Helena je elegantní dámou ve středních letech, pan Charles je oblečen celý ve zlatém a Barbara Ellen má na sobě tričko plné flitrů a dalších aplikací.

Pravděpodobně si jej vytvořila sama. V nemocnici jsou pak všichni oděni do střízlivé béžové, jediný Shane ve svém novém luxusním obleku mezi nimi září. Však je to také právě on, na kom záleží – nová nastupující generace, jež určí budoucí vývoj společnosti.

V průběhu představení nepoznáte, že akt pana Charlese byl sepsán jako první. Následovala Helena. Až po nich vznikla i Barbara Ellen a došlo k propojení všech charakterů a přidání vedlejších postav. Výsledná inscenace v podání herců Národního divadla (a několika hostů) však působí přirozeně, dává smysl a ani poslední část, která byla v originále autorem a režisérem prvního uvedení hodně pozměněna, nepůsobí přehnaně a přitažená za vlasy.

Oproti programu, v němž najdete celý text, došlo i v české úpravě k několika dalším změnám a škrtům. Dle mého názoru to však celkovému vyznění jen prospělo. Některé věci je zkrátka zbytečné obšírněji rozvádět a vysvětlovat, ať si to divák přebere, jak uzná za vhodné. Ačkoli hra měla svou úplně první premiéru v roce 2008, je i dnes bolestně aktuální. Společnost je stále plná předsudků a nesnášenlivosti vůči lidem, kteří se vymykají z normálu. Jenže, co je to prosím vás ten normál?