Příběhy osobností, které byly vrženy do turbulentních vírů 20. století a přece se v nich zcela neutopily a naopak dokázaly vytvořit dílo, které je přetrvalo, jsou vděčným námětem pro scénické ztvárnění Noir Haas. Výrazné počiny v tomto směru už vznikly například na téma osudů dvojice V+W nebo filmového režiséra Pavla Juráčka. Bratři Hugo a Pavel Haasovi jsou ovšem „materiálem“, z něhož se ucelený příběh nezískává úplně snadno.
Je sice pravdou, že oba byli umělci, začali tvořit v době kolem vzniku první republiky a pro svůj židovský původ čelili od konce třicátých let pronásledování. Jejich cesty se však začátkem války navždy rozešly. Herec a režisér Hugo Haas stihnul emigrovat krátce po okupaci a uplatnil se dokonce v Hollywoodu. Naproti tomu hudební skladatel Pavel Haas zůstal a byl zabit v koncentračním táboře v Osvětimi.
Těžiště první poloviny inscenace spočívá v dramatických časech okupace, kdy se naplnil Pavlův osud. Do té doby se jejich příběhy na jevišti střídají, ale přitom jsou pojednány každý samostatně. Jednotlivé epizody jsou zprostředkovány působivě a s invencí. Zároveň si nelze nevšimnout, že oba životy tu stojí vedle sebe jako samostatné světy. Vztah mezi oběma bratry je tu diskrétně ponechán na divákově představivosti. Ovšem jejich zřejmě protikladné povahy jsou naznačeny už v úvodu, když Hugo vypráví historku o svém dostaveníčku se slečnou z lepší rodiny, které poznamená svojí nevymáchanou pusou její matinka. Zato Pavel je tu líčen spíš ve vážnějších polohách, což koresponduje i s jeho tragickým koncem.
Inscenace je bohatá na tragické motivy a nejde tu jen o holocaust. Bolestivé umírání Olgy Haasové, maminky obou bratrů, nebo nemoc a smrt Hugova syna Ivana s válkou bezprostředně nesouvisely. K životním těžkostem bratří Haasů ale rovněž patří. Proto se tvůrci inscenace snažili tísnivé momenty vyvažovat odlehčenými pasážemi, což se vcelku dařilo. A to zejména díky Tereze Maxmilián Marečkové a Nadě Kovářové, na jejichž hereckých výkonech celé představení spočívalo. Obě zvládaly velmi dobře rychlé změny tragických a humorných poloh. Přitom se podařilo po celou dobu zachovat soustředivý charakter představení.
Scéna Karolíny Mikuláškové je vcelku střídmá a využívá v některých případech filmové projekce. Hodně pracuje také se stínem, čímž podtrhuje tísnivé vyznění osudů obou kumštýřů. Charakteristiky postav, nejen bratrů Haasových ale i jejich blízkých, a také situací, v nichž se s nimi setkáváme, jsou tu po výtvarné stránce tvořeny také pomocí častých proměn kostýmů, které si však vždy drží uměřenou, střízlivou podobu.
DIVADLO: NOIR HAAS
Autor: Jan Doležel, Justina Grecová a Karolína Mikulášková
Režie: Jan Doležel, Justina Grecová a Karolína Mikulášková
Dramaturgie: Justina Grecová
Výprava: Karolína Mikulášková
Hrají: Tereza Maxmilián Marečková, Naďa Kovářová
Hudba: Ivan Acher
–> Divadlo Husa na provázku
