Jako námět inscenace posloužila historie deníku Lidové noviny vycházejícího od konce devatenáctého století. Zrušení jeho tištěné podoby loni v srpnu bylo nemilým překvapením pro kulturní veřejnost. Lidovky existovaly, kromě dlouhé přestávky v časech komunistické totality, po většinu naší moderní historie. Bez významu také nebylo to, že se snažily cílit na intelektuálně zaměřené čtenářstvo. K jejich přispěvatelům patřila řada významných autorů.
Z peripetií, kterými spolu s celým národem noviny prošly, a které vždy odrážely konkrétní dobu, by se dalo vytěžit mnoho příběhů a dramat. Tvůrci inscenace ale nechtěli vytvořit naučné dílo nebo dokudrama z historie. Vsadili na humor. Představení tvoří sedm skečů několika současných autorů. Ty vcelku volně čerpají z událostí, které se Lidových novin nějakým způsobem týkaly. Až na výjimky (J. A. Pitínský: J. A. Pitínský si jde koupit Lidovky) je převládajícím rysem jednotlivých epizod karikatura. To má ovšem za následek, že se pozornost často posouvá k nějaké vedlejší postavě. Ta buď zrcadlí dobové předsudky jako bigotní služka v úvodní scéně (Lenka Lagronová: Tatínek Jarušek přináší noviny), nebo ztělesňuje snahu mocných dostat noviny pod kontrolu (Tomáš Vůjtek: Hitler v Brně, Renata Kalenská: Zeman vs. Peroutka).
Z toho se vymyká skeč o vzniku krátkého veršovaného komentáře zvaného rozhlásek (Petr Stančík: Hni se, hnuse! – Hnu se, hnise!), která se týká přímo redaktorů LN. I v tomto případě se ale projevil problém, který provázel celou inscenaci. Skeče, vesměs postavené na jedné pointě, byly někdy notně natahované. Některým výstupům by také prospělo o něco větší tempo.
Herecké výkony nicméně zvýraznily zejména humorné prvky jednotlivých skečů. To byla dobrá příležitost k využití komediálního potenciálu souboru. Například Vladimír Krátký předvedl skvělou karikaturu zemanovské sebestředné arogance a hulvátství. Jistě, byla to sázka na jistotu, ale stoprocentně vyšla. Nejdynamičtěji působí scéna z Hitlerova příjezdu do Brna a reflexe této události v Lidových novinách. Tereza Groszmannová v roli Vůdce na jedné straně posunula scénku téměř do groteskní polohy, ale na druhé straně zvýraznila poselství tohoto minipříběhu. Úvaha o tom, že není nutné stavět proti pravdě lež, ale mnohem lepší je šířit polopravdu, aby nakonec nikdo nevěřil ničemu, je velmi aktuální.
Dobře funguje také epizoda z konce osmdesátých let, z doby šíření samizdatových Lidovek (René Levínský: Trabant pro Zuzanu). Příběh má napětí a je dobře vypointovaný. Zuzana Černá a Martin Veselý zdařile ztvárnili dvojici mladých studentů-intelektuálů snažících se nenápadně si ve vlaku přečíst tuto zakázanou tiskovinu. Stejná dvojice hraje i v závěrečném příběhu z budoucnosti, ve kterém si vtipně pohrává s myšlenkou obnovení Lidových novin pod staronovým vlastníkem. No, schválně, kdo jím asi bude?
Jaroslav Milfajt vytvořil scénu se zajímavým pozadím. Dominovalo mu schodiště zarámované novinami v nadživotní velikosti, které vyvolávalo dojem prostoru a hloubky. Méně šťastným nápadem bylo rozmístění velkých liter po celém jevišti. Ukázalo se, že písmena spíš omezovala herce v pohybu než že by vytvářela nějaký výrazný významotvorný prvek.
Mezi velké klady inscenace patří živá hudba Martina E. Kyšperského. Jeho hudba plná imaginace vyplňovala přestávku mezi jednotlivými příběhy a obohacovala představení o další rozměr.
DIVADLO: LIDOVKY JDOU DO ŘITI
Autor: Tomáš Baldýnský, Renata Kalenská, Martin E. Kyšperský, Lenka Lagronová, René Levínský, Jan Antonín Pitínský, Petr Stančík, Tomáš Vůjtek
Režie: Radovan Lipus
Dramaturgie: Milan Šotek
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Marie Jirásková
Hudba: Martin E. Kyšperský
Hrají: Zuzana Černá, Tereza Groszmannová, Jana Štvrtecká, Martin Veselý, Michal Bumbálek, Vladimír Krátký
–> Národní divadlo Brno, Reduta
