Kolektiv mladých divadelníků „Tak i tak“ přichází s projektem Živožití (Hra na spolubydlení). Zachycuje každodenní slasti i nástrahy života ve sdíleném studentském bytě. Obývák je místem budování vztahů, ale i boje o prostor. Konverzační komedie o tom, jak je důležité vybírat si správné spolubydlící, vám možná připomene vlastní starosti – a nabídne terapii smíchem.
Do bytu se přistěhuje Petr, stydlivý ajťák, který víc poslouchá, než mluví, a nikdy nedá z ruky svou Rubikovu kostku. Vedlejší pokoje obývají dvě dvojice. Lenka, studentka psychologie, se svým způsobem stará o notorického pařmena Boba, jehož po letech považuje za bratra. Se saxofonistou Filipem bydlí jeho přítelkyně Sandra, manipulativní osoba, která se pokouší řídit chod bytu, aniž by jedinkrát přispěla na nájem. Ostatní jí začínají mít plné zuby, nedokážou jí to ovšem říct napřímo, zatímco ona stupňuje své nároky. Dalším, u něhož nevíme, co od něj vlastně očekávat, je Petr. Leccos totiž skrývá. Nikomu nepůjčí laptop, ukáže se, že mluví hebrejsky a že si s sebou nese problém sexuálního charakteru. Situace pomalu, ale jistě spěje k nevyhnutelnému střetu, čemuž se však zúčastnění vytrvale vyhýbají.
Formátem Živožití připomíná sitcom typu Přátelé. Postavy sledujeme vždy v obývacím pokoji, prostoru na pomezí soukromé a veřejné zóny. O jejich životech mimo domov se dozvídáme jen zprostředkovaně, dění v jednotlivých pokojích nám zůstává utajené. Scénografka Magdaléna Černá poměrně přesně vystihla, jak takový studentský byt vypadá. Jídelní stůl sbitý z dřevěných palet, téměř žádné úložné prostory, věci rozházené všude, kde se jen dá; provizorium, chaos.
Děj má velmi pozvolný spád, spíše než na vyústění zápletky se divák soustředí na jednotlivé situace. Ty jsou plné skvěle vypointovaného humoru, zpod něhož občas vyční také něco z psychologie postav. Je trochu škoda, že se autoři v inscenaci nevěnují psychologii o něco víc – komplikované, někdy až toxické vztahy mezi některými postavami totiž zdaleka nejsou prvoplánové, budí zájem. Toto však není toliko výtkou, jako tajným přáním diváka-recenzenta.
Příležitostně do děje vstoupí i režisérka Kateřina Průšová a autor předlohy Dominick Ross (asociace s Přáteli je zdá se namístě), usazení v publiku. Nejprve jde o vtipné komentáře, příležitostné rozbití čtvrté stěny. Později dochází i k přímým zásahům do děje. Ve scéně, v níž je postava Boba pod silným vlivem marihuany, autoři na chvíli vysloveně řídí jeho mysl a pohyby – stává se z něj něco mezi loutkou a NPC z počítačové hry. Posud jde o kreativní zpestření. Problematický je však závěr inscenace. Mezi fikčním světem postav a reálným světem autorů začne probíhat oboustranná komunikace, která má za následek, že se postava Petra rozhodne scénu prostě opustit. Nejenže z tohoto obratu nelze vyčíst, co nám tím autoři chtějí říci; celá sekvence vyvolává dojem, že nevěděli, jak dílo zakončit. Jasno nemáme ani po poslední scéně, ve které zbylí nájemníci hrají „Člověče, nezlob se“. Konflikt Sandra versus ti druzí, který předtím tolik eskaloval, zůstává nevyřešený, neplyne z něj žádný závěr.
Některé postavy jsou pojaty více jako charakterové typy (Sandra – protiva, Bob – klaun, Petr – divňous); z dalších (Lenka, Filip) nevystupuje jedna konkrétní dominantní vlastnost, působí plastičtěji. Tato různorodost není nijak na překážku. Ve všech případech si herci vedou velmi dobře, vtipné momenty časují šťastně, až na výjimky s humorem netlačí na pilu, jsou sehraní.
DIVADLO: ŽIVOŽITÍ (HRA NA SPOLUBYDLENÍ)
Námět a scénář: Kateřina Průšová, Dominick Ross
Režie: Kateřina Průšová
Scénografie: Magdaléna Černá
Produkce: Adéla Kucharská
Zdroj fotografií: www.donio.cz
Hrají: Amelie Lavaud / Katarína Mišejková, Petra Zábrodská, Šimon Fikar, Mikuláš Matoušek, Ondřej Stupka
Premiéra: 14. 10. 2024, Divadlo D21
