Divadlo v Řeznické uvádí inscenaci Zahrádkář Jiřího Š Hájka, autora textu a režiséra inscenace zároveň. Zahrádkář je hrou o komplikovaných vztazích synů a otců, o tom, jak obtížně se jim mluví o intimních věcech, a o důsledcích jejich mlčení. Cesta k poklidnému posezení u kafe vede přes nekonečný small-talk a opakující se hádky, které může podnítit naprosto cokoli. Postavy se tak jen obtížně vymaňují z cyklu bezvýchodných situací, které přes svůj tíživý podtext neztrácejí komický ráz.
Ovdovělý otec nejraději tráví čas v chatce v zahrádkářské oblasti. Nedá se ovšem říci, že by se na zahrádkaření nějak zvlášť hodil. Jeho dospělí synové se pokoušejí popřát mu k narozeninám, přestože si to vysloveně nepřeje. A jak tak všichni našlapují kolem horkého kafe, dozvídají se jeden o druhém nové skutečnosti z přítomnosti i z minulosti; to, co chtějí vědět, i to, co vědět nechtějí.
Repetetivnost jednotlivých scén, které herci sami v kritickém bodě zastavují, aby je jako pásku odvinuli zase na úplný začátek, může připomínat postupy absurdního dramatu. A vskutku jde o účinný způsob, jak postihnout nesmyslnou stránku všedního rodinného soužití. Několik pasáží se liší od zbytku nasvícením, použitím hudby a zpomalením herecké akce. Tyto snové sekvence ještě více zvýrazňují rozdíl mezi tím, co si postavy uvnitř přejí (hezké, barevné vzpomínky na nejbližší), a tím, co je ve skutečnosti řečeno. Tento vnitřní rozpor je však patrný i během docela banálních dialogů, kdy postavy mluví, aby řeč nestála – v jejich napjatých výrazech se skrývá to, co vyslovit nedokáží. Vzhledem k tomu, že v této inscenaci má svou sílu jak slovo, tak mlčení, byl by Zahrádkář ještě o něco lepší, kdyby Jiří Hájek některé dialogy proškrtal (tu méně, tu více) a dal tak větší prostor právě tichu a jeho intenzitě.
Trojice herců Adrian Jastraban (Otec), Ondřej Volejník (Jirka) a Marek Pospíchal (Matěj) vytváří přesvědčivý, dojemný obraz křehké stránky mužství, která zevnitř nahlodává ztvrdlou obrannou slupku, aby se duše mohla nadechnout. Postavy, které své rodinné úlohy (otcovské, synovské i bratrovské) zdaleka neplní ke spokojenosti všech, ztvárňují s lehkostí a vtipem.
Z výpravy, pod níž je rovněž podepsán Jiří Š Hájek, pravděpodobně nejvíce zaujme skleníková konstrukce, která má zastupovat chatku. Jednak je velmi praktická z divadelního hlediska – umožňuje divákům vidět vše, co se děje v tomto „uzavřeném“ prostoru; a skutečnost, že postavy respektují její neviditelné stěny, je vlastně velmi zábavná. Když se nad ní ovšem zamyslíme hlouběji, stává se tato konstrukce poetickou metaforou pro ústřední problém hry – postavy si mezi sebou vytváří zbytečné, nesmyslné bariéry. Kde je možné vstoupit přímo, tam chodí naokolo. Kde je možné vidět skrz, nevidí.
DIVADLO: ZAHRÁDKÁŘ
Autor: Jiří Š Hájek
Režie a výprava: Jiří Š Hájek
Dramaturgie: Lubomír Sůva
Hudba: Ondřej Galuška
Výtvarná spolupráce: Dominika Lippertová
Autorka fotografií: Alena Hrbková
Hrají: Adrian Jastraban (Otec), Ondřej Volejník (Jirka), Marek Pospíchal (Matěj)
–> Divadlo v Řeznické, Praha
