Co pro nás dnes znamená Cervantesův román, o kterém jistě každý minimálně slyšel? Kým je Don Quijote pro dnešního čtenáře nebo diváka? Proč se k němu stále vracíme? Touto otázkou se zabývá televizní diskusní pořad, kolem kterého se odvíjí dění na jevišti. A hned se tu vtipně citují odpovědi literárního vědce Václava Černého, který Quijota v různých obdobích svého života označil za mystika, levicového aktivistu a absurdního hrdinu.
Ve studiu se střídají skupiny hostů, které zpovídá stárnoucí Moderátor. Nebo se o to aspoň snaží. Většinou jde o typy, s nimiž není lehké pořízení. Jednotlivé „pořady“, které se na scéně prezentují, jsou vždy něčím odlišné a poutavé. Zejména zpočátku v nich dominují groteskní motivy. Herci nápaditě předvádějí karikatury hostů. Některé nelze rozmluvit, jiné přerušit. Někteří se neumějí vymáčkout, další se neomaleně prosazují. Dochází k různým nečekaným scénám, které posouvají děj do absurdních poloh.
Humor inscenaci rozhodně nechybí, ale postupně se nálada na jevišti začíná proměňovat. Teče krev, ke slovu přijde revolver, jiná scéna je pojatá jako horor v Lynchově stylu. Zároveň jsou tu náznaky toho, že se Cervantesův románový svět zpřítomňuje v televizním studiu nebo v hlavách aktérů. Zjišťujeme, že i Moderátor je obdařen břichatým pomocníkem, který pro něj plní nejen pracovní úkoly. A hlavně i Moderátor má svoji vysněnou Dulcineu, kterou tajně dlouhá léta miluje. Realita televizní intelektuální zábavy se začíná prolínat s mnohem vážnějšími motivy.
Herecky inscenaci vévodí Dušan Hřebíček v roli Moderátora smutné postavy. Jeho part je bezesporu náročný. Vyžaduje stálou přítomnost na jevišti a zvládnutí řady proměn. S tím vším si Hřebíček poradil velmi dobře. Ostatní herci prošli vždy několika rolemi hostů, většinou lehce až parodicky načrtnutými. O to víc vyniknul jejich smysl pro zkratku a humor. To bylo patrné zejména u Dominika Telekyho, Dalibora Buše, Vladimíra Hausera a Sylvie Kee Krupanské. Detaily jejich herecké práce navíc pomáhaly zprostředkovat televizní obrazovky umístěné nad jevištěm.
Scéna Marka Cpina účelně využívá točnu. Na ní je umístěna televizně neutrální stěna, jejíž otáčení zvýrazňuje časové předěly. Součástí scény je také občasná filmová projekce, na níž zaujme motiv jezdců z klasických hollywoodských westernů (tuším, že šlo o dávný hit V pravé poledne). I kovbojové na plátně cválají do boje za rytířské ideály. Pozornost přitahuje také hudba různých žánrů, která tu hojně zaznívá a podtrhuje dynamiku dění.
Díky tomu všemu inscenace působí velmi živě a nikoliv staticky, jak by se z toho, že děj se odehrává pouze ve studiu, mohlo zdát. Poselství hry, které rozhodně stojí za pozornost, je vyprázdnění, které způsobuje televize tím, že převádí vše do jednoduchého formátu zábavy. Oslabuje tím naši schopnost vnímat složitější struktury textu a umění vůbec. Dalším výrazným motivem je rozdíl mezi naší představou a skutečností. A také to jak těžké je pro nás to přijmout. Inscenace projde cestou právě opačnou. Od zábavy k důležitému poselství.
DIVADLO: DON QUIJOTE
Autor: M. de Cervantes, J. Mikulášek, M. Sládeček
Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Martin Sládeček
Výprava: Marek Cpin
Premiéra: 25. 10. 2019
Hrají: Dušan Hřebíček, Milan Holenda, Naděžda Kovářová j.h., Dalibor Buš, Tomáš Žilinský j.h., Sylvie Kee Krupanská, Dominik Teleky, Matouš Benda, Filipína Cimrová j.h. / Markéta Matulová, Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Antonín Rossi j.h.
Divadlo Husa na provázku
