Kdo z nás někdy netoužil prostě zmizet – vypařit se a nechat problémy za sebou? A co kdyby existovalo místo, které to opravdu umožní? Využili byste příležitosti a zmizeli? Na pár hodin? Na pár dní? Nový film Vojtěcha Strakatého právě tuto myšlenku rozvíjí a spojuje ji s nejsilnějším obdobím touhy po útěku – s dospíváním. Jeho druhotina Na druhé straně léta spojuje realitu dospívání s jemným prvkem nadpřirozena a dává vzniknout citlivému příběhu o přátelství, rodině a hledání svobody.

Čtyři dívky a tajemná tůně

Mlha. Napjatá hudba. Dívka kráčí lesem k tůni, noří se pod hladinu – a mizí. Střih. O rok později sledujeme patnáctiletou Bětku a její nejlepší kamarádku Almu, jak tráví poslední společné prázdniny na chatě u rybníka pod dohledem Bětčiny starší sestry Marie. Alma má totiž před sebou odjezd do Ameriky, a jejich vztah tak osciluje mezi radostí ze společných dnů a smutkem z blížícího se odloučení. Do toho všeho vstupuje tůňka na ostrově, která má kouzelnou moc – přenese vás kamkoli, kam si přejete. 

Almu to k onomu ostrovu nevysvětlitelně přitahuje. Nakonec vábení podlehne a vydá se na průzkum tohoto zdánlivě obyčejného místa s tajemnou tůni. Neviditelná síla ji láká, aby se ponořila do bublající vody – do neznáma. Po návratu ze svého dobrodružství potkává Anetu, dívku z úvodních minut filmu. Zde začíná pracovat motiv úniku před realitou, který se postupně během filmu stupňuje, až vyvrcholí hledáním sebe sama a cesty zpět. Napětí filmu se drží spíše v náznacích, ale závěr přechází téměř do podoby akčního thrilleru, což kontrastuje s přirozeností a autenticitou zbytku snímku, vyvolanou povědomou scenérií. 

Strakatý pracuje s prostředím, které je českému divákovi důvěrně známé. Chaty, suché záchody, rybníky plné sinic, dlouhá líná odpoledne, letní romance, trochu rebelie a nezletilý alkohol. Tohle všechno jsme zažili. A právě díky tomu film působí nesmírně autenticky – jako by nám vracel vlastní vzpomínky na časy, kdy prázdniny znamenaly svobodu i nudu zároveň. Do téhle dobře známé reality pak vstupuje fantastický prvek – tůňka, která funguje jako metafora pro touhu po útěku. Místo, kde si postavy mohou odpočinout od rodinných hádek, od nároků rodičů, od vlastních nejistot.

Přirozenost a nevyužité příběhy

Silnou stránkou filmu je ztvárnění náctiletých dívek. Dialogy znějí přirozeně, bez nucenosti, která podobné snímky často provází. Nemluví jako pod dohledem rodičů, ale tak, jak by se spolu skutečně bavily, když jsou samy. Uvolněně, nespisovně, trochu drze a hodně sprostě – prostě přesně tak, jak to v tomto věku bývá. Díky tomu se divák rychle vcítí do jejich světa. Uvěřitelnost podporují i herecké výkony, které působí nenuceně a přirozeně, ať už díky režijnímu vedení, nebo scénáři, který dívkám dovolil zůstat věrohodnými.

Film ale není bez chyb. Některé dějové linky zůstávají otevřené a působí spíše jako náznaky, které se nikdy nerozvinou. Divák čeká, že se dozví víc o Bětčiných jizvách, o Mariině zvracení nebo o Anetině zraněné noze, ale odpovědi nepřicházejí. Nejvíc prostoru dostává Alma, u níž sledujeme tlak rodičů a obavy z odjezdu do Ameriky, ale i její příběh by si zasloužil hlubší rozpracování. Snímek by unesl i dvacet minut navíc – místo natahování by získal prostor k rozvinutí motivů a pevnějšímu ukotvení příběhu. To by zároveň posílilo symboliku tůně, která nakonec sklouzává k příliš doslovnému vysvětlování – a tím ztrácí část své síly.

Léto, vzpomínky, dospívání

Přesto má Na druhé straně léta sílu vtáhnout. Ne snad proto, že by nabízelo velkolepý děj, ale protože dokáže evokovat emoce a vzpomínky. Připomene období, kdy nám bylo patnáct. Kdy jsme toužili po svobodě, hádali se s rodiči, brali život vážně i pošetile zároveň – a kdy se každá zmeškaná party zdála být koncem světa. Ukazuje dospívání jako čas, kdy jsme byli závislí na rodičích, a přitom se od nich chtěli odtrhnout. Cítili jsme se dospělí, a přitom dělali dětské chyby. 

Strakatého film není bezchybný, ale má srdce a nefalšovanost. Neaspiruje na velkolepé drama ani na komedii, spíše tiše a nenápadně otevírá téma dospívání, které se dotkne každého, kdo si ještě pamatuje vlastní prázdniny v patnácti. Kouzelná tůň pak jen podtrhuje něco univerzálního. Touhu na chvíli uniknout a být někde jinde – a hlavně vědět, že se můžeme vrátit.

Na druhé straně léta není filmem, který by trhal rekordy v návštěvnosti. Ale je to snímek, který dokáže zůstat v paměti, protože připomíná, že dospívání je období, kdy je svět složitý i krásně jednoduchý zároveň. Kasovní trhák nečekejte, ale rozhodně stojí za to ho vidět. 

FILM: NA DRUHÉ STRANĚ LÉTA

Drama / Mystery
Česká republika, Chorvatsko, 2025
Režie: Vojtěch Strakatý
Scénář: Vojtěch Strakatý
Kamera: Stanislav Adam
Střih: Fillip de Pina
Zvuk: Alexandra Strapková, Pavel Jan
Hudba: Amelie Siba, Kryštof Kříček
Hrají: Lucie Fingerhutová, Nikola Kylarová, Eliška Bašusová, Sofie Anna Švehlíková
–> Aerofilms

PŘEHLED RECENZE
Příběh
7
Vizuální zpracování
7
Herecké výkony
8
Hudba
6
film-na-druhe-strane-letaNa druhé straně léta je citlivý coming-of-age film, který věrně zachycuje atmosféru českých prázdnin i křehkost dospívání. Přirozené dialogy a přesvědčivé herecké výkony nesou příběh, obohacený o kouzelný motiv tůňky – metaforu touhy po útěku. Některé dějové linie sice zůstávají nedořešené a fantastický prvek se místy posouvá spíše k žánrovému sci-fi, přesto snímek dokáže vrátit diváka do patnácti let – do času, kdy byl svět nesnesitelně složitý a zároveň krásně jednoduchý.