Tak shrnula své životní zkušenosti dnes už bohužel nežijící fotografka Dagmar Hochová v rozhovoru pro Český rozhlas. Ostatně jejím pedagogem na Grafické škole v Praze byl avantgardní fotograf Jaromír Funke, kterého charakterizovala tak, že učil spíš svým postojem. Na výstavě nazvané Retrospektiva v brněnském Pražákově paláci jsou také vystaveny některé její školní práce z první poloviny čtyřicátých let 20. století. Na těchto detailně pojatých meditativních zátiších sestavených z věcí denní potřeby je Funkeho vliv jasně patrný.
Co si však především uvědomíme na fotografiích Dagmar Hochové, je to, jakými peripetiemi si česká či československá společnost prošla v uplynulém století. Od roku 1947 studovala Hochová na pražské FAMU kameru. Na výstavě je k vidění i krátký film Vesnická dopisovatelka (režie: Václav Táborský), kterým studium kamery absolvovala. Je to agitka z roku 1951 o družstevnici, která se nesmíří se špatnou prací místního JZD a pomocí článků do Zemědělských novin dosáhne zlepšení výsledků celého kolektivu. Otrlý divák si to může pustit na YouTube. Není divu, že po této zkušenosti se Hochová rozhodla filmovou kameru pověsit na hřebík a věnovat se fotografii, nad kterou měla mnohem větší kontrolu. Ale přesto není kraťas o uvědomělé jezeďačce bez zajímavostí. Kamera nepřikrášluje celkovou ubohost vesnického prostředí, do záběru se často dostávají portréty tehdejších vůdců a agitační plakáty visící všude možně. Je zásluhou kamery, že obrazově má film dobovou vypovídací hodnotu.
Dagmar Hochová se celoživotně věnovala černobílé, dokumentární fotografii a od počátku jí byl vlastní smysl pro zachycení autentického prostředí. Dokonce i její portréty, kterých je na výstavě celá řada, mají dokumentární charakter. Nejde o sterilní ateliérové snímky, ale vždy vidíme portrétovaného v kontextu. K nim patří vystavené portréty Váchala, Reynka, Kainara, Medka, Jirouse a mnoha dalších. Roztomilá je fotka mladého Václava Havla z konce šedesátých let, který před sebou drží lísteček z tiskárny s nápisem: „Prosíme čtenáře Stalinových spisů na laskavé upozornění na jakékoliv chyby a omyly v textu.“ A také „Gagarin v šatně žen“ (1964), kde je ovšem tehdejší celebrita přítomna v nevlídné převlékárně pouze v rámu na zdi. Její fotky prostě nejsou žádný historický suchopár.
Otevřená, družná povaha i to, že pocházela z pražské rodiny historika a publicisty Karla Hocha pomáhala autorce v navazování kontaktů. Takže byla u kde čeho. Fotila na slavném a pro komunisty velmi nepříjemném IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 i sovětskou „bratrskou pomoc“ o rok později. Ovšem ne vždy šlo seznamování hladce. S výtvarníkem – mrzoutem Josefem Váchalem – nebylo zprvu snadné pořízení a pobaví i vzpomínka, jak šla portrétovat Jaroslava Seiferta. „Vy ste vod plynu?“, uvítala ji s nadějí v hlase básníkova žena, když viděla, že fotografka si přes rameno nese velkou brašnu.
Od šedesátých let 20. století se taky systematicky věnovala fotografování dětí. Sama říká, že „za totáče to byla jediná svoboda, která tady existovala“. Její fotky dětí jsou velmi autentické a neučesané. Dětí hrající si na pozadí otlučených periferií, ve výkopech při opravě kanalizace, nebo orwellovsky inscenující výslech spoutaného zajatce. Divák si vzpomene na jiného našeho renomovaného fotografa – Jindřicha Štreita. Dá se říct, že oba o téže době vypovídají podobně.
Do odlišného prostředí se dostala začátkem osmdesátých let, kdy začala fotit vesnický život ve slovenské obci Šumiac. Na fotkách je zachyceno soužití stále živých vesnických tradic se socialistickou současností. Výstava je zakončena děním kolem listopadu 1989. Byla přítomná založení Občanského fóra i práci České národní rady, kde dva roky působila jako poslankyně. Provoz tehdejší české sněmovny zachytila v řadě zajímavých momentek.
Výstava je doplněna zvukovým doprovodem, který tvoří rozhlasová nahrávka jejích vzpomínek. Ty vznikly v roce 2006 pro studio Českého rozhlasu České Budějovice. Svědčí o tom, že Dagmar Hochová byla nejen výborná fotografka, ale i skvělá vypravěčka.
