Jindřich Štreit (* 5. září 1946) je český dokumentární fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor a organizátor kulturního života. Obdržel Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění. Má za sebou přes 1 400 výstav, zaměřuje se na dokumentování života na venkově, věnoval se tématu zemědělství i těžké práci v továrnách. My se s ním sešli v jeho ateliéru v Sovinci a mluvili převážně o handicapovaných lidech, které v poslední době fotografuje nejvíce.
Co pro vás znamená fotografování postižených?
Téma handicapovaných dlouhodobě sleduji, udělal jsem s ním hodně katalogů. Nedávno jsem vyhrál soutěž Ministerstva sociálních věcí. Vypsali konkurz na fotografie s touto tématikou, aby vytvořili výstavu, která potom putovala po celé republice. Měla podpořit sociální domy, které dostaly spoustu milionů na rekonstrukci. Našli si mě, protože mě oslovili, že jsem vyhrál, i když jsem na konkurz nešel. Vystavoval jsem pak ve všech krajích a vždycky jsme se setkali s hejtmanem a náměstky, kteří pak rekonstruovali sociální domy nebo postavili úplně nová zařízení, což bylo neuvěřitelné. Považoval jsem to za velmi potřebné a jsem moc rád, že jsem u toho mohl být.
Hned po revoluci jsem byl zván do Francie a viděl jsem, jak tam funguje sociální sféra a jaké mají vybavení. Přál jsem si, aby něco podobného fungovalo i u nás, protože jsem to téma fotografoval už před revolucí. Vyplnilo se mi to, když jsem byl díky výstavě součástí organizační skupiny, která prosazovala rekonstrukce. V některých krajích to bylo velmi problematické, protože lidé měli strach, že se na vesnici postaví sociální dům a vesnice to nepřežije. Obce to samozřejmě zvládly a ještě se pozitivně proměnily. Když se tam jezdím dívat, mám z toho velkou radost. Klienti dostali úžasné bydlení oproti situaci před revolucí.
Co vás na tématu handicapovaných baví?
Pomoc. Celý život jsem dělal sociální fotografii. Považoval jsem to za nutné. Nepřemýšlel jsem, jestli je to umění. Snažil jsem se dělat fotografie, které pomohou. V poslední době dělám jenom na projektech, které posouvají skutečnost a upozorňují na problém. Proto jsem fotil ve věznicích nebo bezdomovce a témata, od kterých společnost dává ruce pryč. Poslání umělce chápu tak, že jsme tu od toho, abychom ukázali, co by se mělo změnit. Sociální problematika se potřebuje zlepšit nejvíc, protože to bylo za zdí.
Co vám běží v hlavě, když jste v ústavu nebo ve vězení?
Přistupuju ke všem jako k normálním lidem. Nechci šokovat nebo dělat drastické fotky. Vnímám svoje fotky jako humanistické a pozitivní.
Jak vás vnímali postižení?
To je individuální, na koho narazíte. Jsou lidé, kteří si vás pamatují, léta znají vaše jméno a jsou rádi, když je navštívíte. Jiní jsou tak postižení, že už to nevnímají. To nehraje roli. Důležité je, aby se jejich situace zlepšila.
Mění se váš pohled na toto téma v průběhu života, třeba ve spojitosti s vaší ženou?
Já bych řekl, že ani ne. Samozřejmě, že když se vás to týká, vnímáte problém daleko hlouběji a víte o něm více. Jste na stejné vlně. Je to ještě bližší a upřímnější. Jsem daleko více informován a zatažen do problému.
Nefotografuji jenom postižené. Teď jsem udělal cyklus o domácím hospici, což je na hraně života a smrti.
Přemýšlel jste někdy u něčeho, jestli je vhodné některé záběry zveřejnit?
O etické stránce přemýšlím u každého záběru. Musíte zvažovat, jestli fotka pomůže, nebo bude šokovat a degradovat toho člověka.
Máte osobní hranici, co byste nevyfotil?
Ne. Zastávám názor, že všechno, co život přináší, by se mělo nafotit. Druhá otázka je, jestli se to zveřejní. Já nemám problém to nafotografovat, ale velmi pečlivě zvažuju, jestli to budu publikovat. To si myslím, že je důležité. Jestliže život přinese příběh, měl by být zaznamenán. Něco jiného je, jestli ho použijete.
Je pro vás složité si udržet při fotografování odstup?
Já žádný odstup nemám. Jsem prostě s nimi. Jinak bych nic nevyfotil.
Je něco, co mají všichni lidé na světě společné?
Nejdůležitější v životě, a samozřejmě v tomto prostředí, je láska. Ta nás spojuje. Vzájemnost, pochopení, naděje a radost, kterou můžeme dát, je nejdůležitější. Je jedno, jestli fotografuju v Brazílii, v Japonsku, v Číně nebo v Česku. Po této stránce je to všude stejné.
Dokážou vás lidé ještě překvapit?
Já už jsem toho zažil tolik… Ale myslím si, že každé setkání je velké překvapení, protože každý z nás je jiný a jinak přistupuje k životu. Člověk se pořád učí. Proto fotografuji vztahy a člověka, protože ten je neopakovatelný. Tím je to tak fascinující a krásné. Jsem šťastný člověk.
Podle čeho si vybíráte témata?
Jsou to témata ze života. Buď si je najdu sám, nebo jsou mi přihrána. Pokud mě někdo osloví, zvažuji, jestli má smysl do toho jít. Pokud projekt naplňuje to, co já chci, přijmu ho. Obě varianty jsou pořád ve hře.
Věříte, že fotka může něco změnit?
Kdybych si to nemyslel, tak nefotím.
Samozřejmě se mi podařilo fotografií ovlivnit některé věci, takže si myslím, že to má smysl.
Když dám příklad, ve Svitavách chtěli postavit azylový dům. O bezdomovce, narkomany a podobně se tam stará výborný člověk. Dvakrát požádali Evropskou unii o peníze a nedostali je. Domluvili jsme se, že to nafotografuji, protože jejich dokumenty nebyly přesvědčivé. Udělal jsem v tom městě cyklus a moje fotografie pak přiložili ke zprávě. Napotřetí dostali pětadvacet milionů. Postavili úžasné azylové domy.
Jak se změnila situace mentálně postižených za poslední dobu? Hrají v tom roli dokumenty?
Myslím si, že se to hodně změnilo po sametové revoluci. Dokumenty určitě působí na veřejnost a na politiky, kteří mají možnost to ovlivnit. Posledně jsem na toto téma fotografoval v Klimkovicích těžké případy s roztroušenou sklerózou. Udělali jsme krásný kalendář a několik výstav, které velmi pomohou k získávání financí. Pořád jsem s nimi v kontaktu.
Co je třeba v ústavech ještě zlepšit?
Chybí peníze na vybavení a rekonstrukci objektů. Personál by měl být nejen fundovaný, ale i patřičně finančně ohodnocený. Sociální sektor na tom většinou v tomto ohledu není moc dobře. Řešili jsme to, když jsem vystavoval sociální fotografie v Parlamentu a Senátu. Ve fotografii se teď věnuji ještě kombinovaným vadám, třeba autismu v kombinaci s vozíčkáři a mentálními problémy. Ale postižení nejsou jediné téma, na kterém pracuji.
Na čem teď kromě postižených a vězňů pracujete?
Chci se vrátit do našeho kraje, kde plánuji konfrontovat třicet let. Vyhledám lidi, které jsem fotil před třiceti lety, nebo budu dokumentovat, jak se kraj proměnil. Lidé, bydlení i vesnice se změnily. Už jsem začal, ale korona je na to prostě špatná. Jak jsou všichni zarouškovaní, tak vůbec nefotím. Chtěl jsem s tímto projektem začít hned po revoluci, ale teprve teď cítím, že je časový odstup dostatečný, aby bylo možné změnu zachytit.