V Divadle Archa se ve čtvrtek 20. října konal dvojitý koncertní křest dvou krásných slovenských alb. Longital křtili desku Divoko a Katarzia zase svou novinku Agnostika. A byla to právě slovenská diva, která dostala Archu na lopatky, včetně mě.
Tohle bude asi spíš osobní zpověď než report bez emocí. A je asi hned z úvodu jasné, kdo z vystupujících je mému srdci bližší. Ač jsou Longital první kapelou, které jsem kdy fotila koncert (tehdy v pravěku jsme se domlouvali přes MySpace a bylo to v Popocafepetlu na Újezdě a já měla digitál Olympus, který dodnes funguje a fotí s ním moje máma), nemohla jsem se dočkat Katarzie, protože se s texty a hudební náladou Shiny a Daniela ani zaboha nemůžu ztotožnit, kdežto každý písmeno a tón tý krásný slovenský holky ve mně neskutečně rezonuje. Longital začali zostra, postupně zjemňovali a zase přidávali, z albové novinky Divoko zazněla většina písní. Třeba Divoko, Spokojná a sýta, Nahoru a dolu nebo Muž, který neexistuje. Přišli a tančili i vlci, křtilo se načatým šampaňským, křtila Lenka Dusilová a jednu a půl písně pak Longital doprovázela. A bubeník kouřil a Shina odhazovala šátky a Daniel měl na čele přilepené trsátko. A bylo to celé fajn, moc fajn.
Naposledy jsem Katarzii slyšela v srpnu u Crossu. Klasicky jen ona, její charisma, kytary a klávesy. A taky novinky z Agnostiky. Ale v Arše!? Lidi, já tam ve čtvrtek stála přikovaná, přilepená v kaluži od cizího piva, oči navrch hlavy, uši nastražený, pitomej úsměv ve tváři a taky jsem chtěla u tří písniček brečet (protože texty a velký pravdy a srdeční záležitosti), jenže moje slzný kanálky jsou kupodivu vyprahlý jak ústa staré squaw, takže bez slzavýho údolí. Bubny, klávesy, kytary, bílá kytara, šaty od Zuzky Kubíčkové a dokonalé provedení všech nejlepších songů z obou desek a jedné úplné novinky jako přídavku. Všechen ten Hodinový hotel, Srnka, Milování s hudbou, Hluboko, Mont Blanc, Z izby do izby, Všetko sa menía další a další. Nebylo slabé chvíle. Michala přišly pomoct zazpívat Káča a Sára a Záchranára doprovodil na bubny sám David Koller. Nejen slova a melodie a široký upřímný úsměv jsou silnou stránkou Katarzie.
Je to taky komunikace s publikem, respektive co slovo, to perla, co dělá z jejích koncertů dokonalé zážitky. Křtilo se vodou v kelímku, nekonečně tleskalo, u Lolity tančilo a vlastní haha crew prostě musela z Archy odcházet s úsměvem. A když jsem na začátku psala o té osobní zpovědi, tak nejsilnější okamžiky koncertu, husí kůže, smutek v duši a žádný slzy obstaral Michal, Záchranár a Rozprávkar. Dokonalost měla ten večer jméno Katarzia.
