Neporozumění nebo nemožnosti porozumění mezi lidmi, kteří si kdysi byli blízcí alespoň tím, že spolu žili pod jednou střechou, je téma, které nás asi nepřestane nikdy zajímat. Co se stalo, že teď nemůžeme najít námět k hovoru, který by někoho z přítomných nedráždil, nezraňoval? Může za to dlouhá doba odloučení, nebo naopak to, že se snažíme navázat na něco, co možná nikdy tak úplně nefungovalo?
Louis (Radim Chyba) přijíždí na návštěvu za rodinou, kterou řadu let neviděl. Sám ženu ani děti nemá a k cestě se odhodlal proto, aby oznámil, že trpí nevyléčitelnou chorobou a brzy zemře. Vzdor tomu nebo možná právě proto, že komunikace je plná zámlk a tápání, se ke svému sdělení nedostane. Už přivítání signalizuje, že mezi příbuznými panuje skryté napětí a stačí málo, aby vytrysklo na povrch. Bratr Antoine (Jáchym Sůra) cítí potřebu napomínat nejmladšího ze sourozenců, sestru Suzanne (Magdalena Kuntová). Té se zastává Antoinova žena Catherine (Sara Venclovská), která sama občas trpí manželovou popudlivostí. Matka (Marie Ludvíková) se snaží sourozence uklidňovat, ale sama ráda stařecky upadá do vzpomínek. To její potomky dráždí, protože už přece nejsou dětmi. A nejsou ještě natolik dospělými, aby je neotravovalo poslouchat, jaké to bylo, když byli malí.
Samotný Louis ovšem zůstává po celou dobu uzavřený. Nedokáže o sobě říct nic, čím by se ostatním přiblížil. Je pozorovatelem jejich rozpaků i posluchačem do sebe zahleděných monologů a obojí se rozbíjí o jeho nehybnou zdrženlivost. A možná to ani jinak nejde, protože když se pokusí projevit se, je všechno ještě horší. Zpravidla tím vyvolá nějakou ublíženou reakci.
V monolozích jednotlivých aktérů se ukazuje, že v podstatě každý si má na co stěžovat. A Louis, ať už pro svou dlouhou nepřítomnost, a nebo naopak kvůli tomu, že s ním ostatní kdysi museli žít v jedné domácnosti, je vždy nějak vinen. Ale i vztahy ostatních postav jsou zatíženy vzájemnými křivdami a nedorozuměními.
Inscenace po celou dobu prohlubuje pocit marnosti a bezvýchodnosti. To ovšem s sebou nese jistou statičnost, v tomto případě přiznanou statičnost. Ta je v některých momentech ještě podtrhována dalšími jevištními prostředky. Například Louisovy promluvy jsou zcizovány tím, že nás opakovaně oslovuje přes obrazovky umístěné v rozích jeviště. Postavy v některých situacích strnou, aby zdůraznily nemožnost vykročení, překonání stísňující přítomnosti. Inscenace více prostředky zdůrazňuje nehybnost. To se ovšem projeví na tom, že po celou dobu plyne stále stejným tempem. Je otázka, jestli se tím účinek na diváka zvyšuje, nebo je výsledek spíš opačný.
Herecké výkony jsou přesvědčivé. Zejména všechny představitelky ženských rolí si našly cestu ke svým postavám. Marie Ludvíková pečlivě ztělesňuje typ starostlivé matky snažící se oživovat minulost, která už nikoho nezajímá. Magdalena Kuntová hraje mladou dívku temperamentně a s invencí. Její postava oživuje děj nejvíc. O něco méně prostoru měla Sara Venclovská jako Antoinova žena Suzanne. Nicméně ji ztvárnila s pochopením a smyslem pro detail. Jáchym Sůra v roli nabroušeného Antoina zdůrazňoval hlavně jeho popudlivost, ale jinak jeho postava zůstala trochu v mlze. Paradoxně nejméně sdělně působil představitel ústřední role Radim Chyba. Louis totiž setrvává natolik v pozici rezervovaného pozorovatele, že je téměř nemožné přiřadit mu nějaké konkrétní vlastnosti.
DIVADLO: JENOM KONEC SVĚTA
Autor: Jean-Luc Lagarce
Režie: Ivan Buraj
Dramaturgie: Milo Juráni; Anna Prstková
Scéna: Debora Štysová
Kostýmy: Sofia Plaskonisová
Hudba: Matúš Kobolka
Premiéra: 18. 11. 2023
–> HaDivadlo
