Laterna magika – tak se jmenoval projekt, který na bruselské Expo 58 přivezl Alfréd Radok s Josefem Svobodou. Název se ujal a souboru, který se věnoval novému způsobu divadelní tvorby, již zůstal. Herci s programem Laterny objeli celý svět a Československá republika se díky tomu značně proslavila. I po odchodu Radoka zažívala Laterna magika zlaté časy. Kouzelný cirkus, který měl premiéru v roce 1977, se hraje bez přerušení dodnes! Po revoluci se Laterna vyprofilovala více k tanci, jenže bohužel takto úzké zaměření jí mnoho neprospělo. Proto nyní začíná hledat další cesty. Kam tedy nyní Laterna směřuje? Jak se na současnou situaci dívá Josef Kotěšovský, první představitel Veselého klauna z Kouzelného cirkusu? Hrozí scéně, která proslavila naši zemi ve světě, zánik? Ale to by přece byla strašná škoda…
Pokračování článku…
Tvorba Alfréda Radoka a Josefa Svobody budila v období socialistického realismu pohoršení kvůli jejich experimentům s filmovou projekcí. Situace se však v roce 1958 obrátila a dala vzniknout něčemu nečekanému a nevídanému – Laterně magice. Nešlo však o žádnou inovaci, naopak Radok pracoval s již objevenými filmovými technikami. Jen je použil neotřelým a neobvyklým způsobem – propojil je s divadlem. A zázrak byl na světě.
Laterna magika ale není jen spojení divadla a filmu. Základním principem je multižánrovost, tedy propojení několika uměleckých oblastí, kromě filmu a divadla (různých žánrů) i hudby, tance, světelného designu a podobně. Od počátku byla koncipována jako experimentální divadlo.
Po návratu do Čech byla Laterna magika přidružena pod Národní divadlo jako jeho čtvrtá scéna a byly jí vyhrazeny prostory bývalého kina v paláci Adria. Po roce působení byla, vzhledem k převaze filmových částí, přeložena pod Československý státní film. Jenže záhy začaly problémy. Část programu Laterna magika II, Otvírání studánek, nebyla dostatečně budovatelská. „Prohra, Radoku, prohra! Program je chmurnej, zmatenej a není náš. Tam měly bejt … velký stavby komunismu, naše současnost, naše úspěchy, a ne ty Studánky!“ vyčetl Radokovi Václav Kopecký, jeden z nejvlivnějších představitelů KSČ a horlivý propagátor stranické ideologie. Radok byl odvolán a na vedoucí posty byli dosazeni úředníci, kteří byli sice prorežimní, avšak o umění neměli ani páru.
Již v době šedesátých let došlo tedy k první krizi. Laterna nerozvíjela dále principy představené na Expu, zůstala v kolejích revuí, a když se z nich Václav Kašlík snažil odbočit operou Hoffmannovy povídky (1962), byl zase rychle usměrněn zpátky.
Později byla Laterna magika svěřena pod Státní divadelní studio a do vedení přišli umělci, kteří chtěli Laternu z krize vynést. Podařilo se a Laterně nastala zlatá léta, ale až v roce 1973, s nástupem Josefa Svobody do čela Laterny. Současně byla Laterna vrácena pod Národní divadlo. Svoboda přebíral Laternu ve skutečně špatném stavu, nedošlo k žádnému rozvoji. A pak přišel Kouzelný cirkus.
V osmdesátých letech Laterna stále ještě sjížděla vlnu úspěchu, na kterou naskočil Josef Svoboda, a připravila dvě inscenace, v nichž se nově pracovalo s televizní technikou. Během tohoto období byla také získána celá řada technických poznatků v oblasti filmové projekce a scénografie. To vyústilo do nejkomplikovanějšího projektu Laterny magiky. Odysseus se připravoval dva roky, nicméně přes veškerou velkolepost a vysoké náklady se premiéra (1987) nesetkala s velkým ohlasem.
Devadesátá léta se nesla v duchu osamostatňování. Již v roce 1984 se část produkce přesunula na Novou scénu, v roce 1991 tam byl přesunut i zbytek Laterny magiky. O rok později došlo i k odtržení od Národního divadla, jelikož díky záplavě diváků z řad zahraničních turistů se Laterna stala soběstačnou. Začala se zaměřovat na mezinárodní koprodukci a také se vymezovat směrem k tanci. Od stažení Vivisekce v roce 1989 se do programu Laterny po dlouhou dobu nedostala žádná nová činohra.
S rozvojem počítačové techniky vznikla řada možností scénických efektů, zároveň ale bylo čím dál složitější diváka zaujmout a ohromit, neboť vývoj digitálních animací probíhal příliš rychle. Svobodovy scénické experimenty vyvrcholily instalací virtuálního plátna v posledních dvou inscenacích před jeho smrtí v roce 2002. Od té doby do roku 2010 vznikly v Laterně tři inscenace, ale žádná se nedostala výrazněji do povědomí diváků. V roce 2010 se Laterna, kvůli poklesu tržeb a tvůrčí stagnaci, vrátila pod Národní divadlo.
Laterna od ztráty svých zakladatelů nenašla výrazné osobnosti, režiséry ani scénografy, kteří by určili její směr a rozvíjeli dosavadní principy. O historii Laterny toho víme mnoho, současnost je však obestřena rozpačitým tichem. Přesto se v posledních letech snaží vzpamatovat a znovu rozkvést. Ve svých posledních inscenacích sází na zvučná jména, jako jsou SKUTR, David Drábek nebo Vladimír Morávek, který chystá premiéru pro příští rok. Kromě toho na sebe Laterna upozorňuje dalšími možnými způsoby, je tedy dost aktivní na sociálních sítích, jako je Facebook, Twitter, Instagram i Pinterest a YouTube.
Díky SKUTŘí Human Locomotion by se o Laterně mohlo začít zase mluvit. Taneční inscenace spojená s jedním z prvků, na nichž si Svoboda u svých výprav zakládal a který je jedním z pilířů Laterny magiky, tedy světlo a světelná projekce. Drábkův Verne je pokusem oživit činohru, setkal se však s nepochopením, jako kdysi Kašlík. Třetím esem v rukávu je Vladimír Morávek, který chystá Malého prince. Je jisté, že v tomto případě půjde o nanejvýš originální podívanou, která bude milována i zatracována. Nedopusťme ale, aby to byla poslední inscenace, které se od Laterny magiky dočkáme. Neignorujme to, z čeho byl ještě před padesáti lety u vytržení celý svět. Ačkoli je jiná doba, věřím, že i dnes má Laterna magika co nabídnout. A to i přes to, že nástupce Radoka a Svobody zatím stále hledá.
✱ Pokračování na další stránce…
