Macklemore má pořád co říct, ale hudebně už to není taková pecka

Macklemore a Ryan Lewis, hiphopová dvojice z amerického Seattlu, koncem února vydala své druhé album s názvem This Unruly Mess I‘ve Made. Úkol měla nelehký: popasovat se s hajpem, které duo vyvolalo svým debutem The Heist, ověnčeným čtyřmi cenami Grammy. Povedlo se jim to? O tom, zda naplnili očekávání svých fanoušků a zda album opravdu stojí za poslech, se dočtete na následujících řádcích.

Zcela upřímně, tato recenze by po prvním poslechu moc dobře nedopadla. Člověk si totiž po třinácti skladbách novotiny This Unruly Mess I‘ve Made přijde trochu podvedený. Asi jako když jste si šli v devadesátkách koupit kazetu kapely po tom, co jste od ní slyšeli jenom dvě písničky někde v rádiové nebo televizní v hitparádě. Jenže ejhle, dva songy dobré, zbytek nic moc a prachy fuč. Prostě pech!

Důvodem mohou být přehnaná očekávání. Ruku na srdce, tolik našlapaných a zaslouženě vyhajpovaných desek, jako je The Heist, Macklemoreho a Ryanova debutovka, zase nenajdete. Připočítejte si k tomu typický předpoklad, že další deska bude stejně dobrá jako první, a následné zklamání z toho, že tomu tak není, a máte to. Tomuto číslu dva prostě chybí lehkost, na kterou jste zvyklí z předchozího alba.
Ze začátku ale nic z toho neslyšíte. Hned první pecka Light Tunnels, popisující všechno kolem čtyřnásobné výhry Grammy, nedává vědět o menším úpadku. Stejně tak druhá, půl roku známá, Downtown. Parádní funky podmaz s dobrým videem, které přesto nedosahuje obřího swagu spojeného s Thrift Shopem. Škoda.

Když si k tomu připočtete, že předávání Grammy začátkem roku 2014 vystřelilo Macklemoreho a Ryana Lewise do první ligy, tudíž si na album mohli pozvat skoro kohokoliv, čekáte hudební třaskavinu na pokračování. A hosté na první pohled budí rozruch – DJ Premier, Ed Sheeran, Chance the Rapper… Ovšem když si vyposlechnete celou desku, uvědomíte si, že americká dvojka ze Seattlu krapet zapomněla pozvat zpěvačku, která by jejich tracky vyšperkovala tak jako Mary Lambert svým minipartem v Same Love na jejich debutu.
Na druhou stranu je třeba přiznat, že podobnou atmosféru celkem slušně navozuje Leon Bridges v Kevinovi a celkově z výpovědní hodnoty této písně o nadužívání léků (nejen) v Americe člověka až mrazí…

Jenže když se při poslechu této desky přehoupnete do druhé půlky, zdají se vám skladby najednou trochu na jedno brdo, možná kvůli pomalejším rytmům. A tak nezbývá než dát This Unruly Mess I‘ve Made šanci i napodruhé a napotřetí. A najednou na povrch vyplují skryté diamanty. Jenže stále ty známější.
Píseň Growing Up na featu s Edem Sheeranem je totiž stará více než sedm měsíců. Nic to ale nemění na její kráse – příběhu novopečeného otce obávajícího se, jestli při svém vytížení své dítko vychová a bude u všeho, u čeho by měl správný táta být. A ano, tušíte správně, tohle je opravdu píseň pro Macklemoreovu loni narozenou dceru Sloane.

Dalším kouskem, kterému přijdete na chuť až po pár posleších, je White Privilige II. Dvojka z toho důvodu, že Macklemore už kdysi dávno jedničku vydal. A to na ne moc známém albu The Language of My World z roku 2005. Staré White Privilige stojí za to si poslechnout nejen proto, abyste lépe pochopili druhý díl, ale také už jen kvůli tomu čistému boombapovému soundu. Budete překvapeni, že TOHLE je Macklemore.

Téma nedodržování stejných práv vůči černošské menšině zůstává na This Unruly Mess I‘ve Made stejné, novější forma písně především zmiňuje hnutí Black Lives Matter, které poukazuje na podivně (ne)prozkoumané příčiny úmrtí černošských mladíků zastřelených americkými policisty. A i kdyby vás toto téma běžně při zprávách nechalo klidnými, uvědomte si, co za hudbu právě posloucháte. Hip hop. „We take all we want from black culture, but will we show up for black lives?“ ptá se posluchačů mimo jiné Macklemore.

A nutno dodat, že hodně trefně. Track je totiž prošpikován různými úvahami o celém tématu, aby po osmé minutě vygradoval závěrečným partem černošské soulové zpěvačky Jamily Woods. A najednou vám to všechno do sebe zapadne. Cvak! Ta závěrečná pointa je prostě geniální. Jen z ní ve vás zbyde taková divná hořkost… Ale vsadím se, že přesně tak to Macklemore chtěl.

Takže co se textů týče, drží Macklemore pořád laťku setsakramentsky vysoko. Bere hip hop a své sloky tak, jak byly zamýšleny už v době, kdy tento žánr vznikl – jako sociokritické médium vypovídající o světě kolem. Jeho verše mají nápad, jsou hravé, ale přesto se nebojí kritizovat a poukazovat na problémy dnešní doby. Jednoduše to není póza, do které někteří umělci paradoxně spadnou, když se dostanou do první ligy. A to se cení.

Co už ale potěší méně, je výše zmíněná stereotypnost některých songů, které vám lehce začnou splývat, což by asi mělo jít na vrub právě Ryanu Lewisovi. Takovou pestrost songů hrajících směsicemi hudebních atmosfér jako na debutové The Heist prostě nenajdete.
Posledním, a možná největším zklamáním je již zmíněný nedostatek překvapení. Protože tracky, které vás zaujmou, jste už vlastně měli možnost slyšet dávno před vydáním tohoto alba.