Skvostná Amerikánka se s ničím nepáře

Na scéně prostoru Jatka78 měla premiéru inscenace Viktora Tauše Amerikánka. Jevištního dialogu se zhostily Eliška Křenková a Tereza Voříšková, které se řadí spíše mezi filmové než divadelní herečky. Jak si s prostorem Jatek poradily? Na výbornou.

Filmový producent a režisér Viktor Tauš Amerikánku původně sepsal do filmového scénáře, který dokonce v Cannes získal v roce 2014 cenu za nejlepší nerealizovaný scénář. Příběh Emy Černé, který je převyprávěním skutečných událostí, jej však natolik pronásleduje, že se rozhodl scénář převést ve skutečnost, a to hned třikrát – jako divadlo, film a knihu. Činoherní inscenace, na níž se podílel David Jařab, jsme se dočkali již letos, na zbylá dvě provedení si musíme rok počkat.

Divadelní scéna Jatka78 je základnou Cirku La Putyka, je tedy nutné, aby byla dostatečně prostorná. Dvěma herečkám by tak mohlo hrozit, že v prostoru zaniknou. Zvlášť, když v inscenaci je téměř naprostá absence hudební složky (až na pár živých vstupů Petra Ostrouchova) a kulisy tvoří jen vyvýšené členité černé podium. To ovšem nebyl případ Elišky Křenkové a Terezy Voříškové.

Úžasná souhra obou hereček, nepopiratelný herecký talent a výborná práce s hlasem z nich udělaly skvělou dvojici, která naprosto ovládla jeviště, nenechala na něm místo prázdné a dokonale si podmanila diváky. Ano, je to hodně superlativ v jedné větě, ale věřte mi, jsou zasloužené. Obě herečky natolik strhly mou pozornost, že jsem nestačila ani vnímat fotografie promítané podél jeviště. Velmi dobrá byla i práce se světlem, ačkoli občas došlo k úplnému setmění, které skoro svádělo k myšlence, že už je konec.

Eliška i Tereza hrají Emu Černou, dívku z dětského domova, která věří, že na ni v Americe čeká její otec. S Emou divák během 90minutového představení prožije osm let. Projde s ní dětským domovem, pěstounskou péčí i pasťákem. Eminy zážitky z té doby jsou předkládány bez servítek a bez příkras. Drsné prostředí si nic jiného ani nežádá. Přesto zbyl i prostor na humor, pořád tu totiž sledujeme dospívající holku, jejíž hlava je plná naivních představ. Vyostřená hádka s adoptovanou dcerou pěstounských rodičů má kontrast v dětském přetahování se o neonově barevnou tylovou sukni.

V tento moment dochází ke střihu a mezi Emy, které zvládly odehrát i další postavy, se vklíní ostrý hlas Kláry Melíškové v roli pěstounské matky. Do té doby se čistá linka dialogu náhle přetrhne, nebo spíše záměrně ustřihne. Tvoří tečku k první části, předěl mezi „bezstarostným“ obdobím dětství a předčasnou vyzrálostí zapříčiněnou zkušeností z pasťáku. Právě tady ukazuje Ema i svou mírnou tvář, nejen tu vzdorovitou. Ale i tentokrát jde jen o jedno – vydržet a přežít. S Emou se loučíme dva měsíce před jejími osmnáctými narozeninami, v listopadu 1989. I po osmi letech je přesvědčená, že Amerika je zemí opravdové svobody a že její otec tam na ni čeká. A cesta je navíc nyní otevřena…

Amerikánka je mrazivou zpovědí a sondou do života opuštěných dětí. Zajímavé je srovnání z druhé strany – v rodině mám vychovatelku v pasťáku. Nic tedy není tak černobílé, jak se může zdát, a obě strany přichází se svou verzí a svým náhledem situace. A ani jeden není prdel. Téma inscenace je dobře zvolené a Eliška Křenková s Terezou Voříškovou jej jen dotáhly k naprosté dokonalosti.