Poslední promítač ze Sudet je kniha, která mi vrátila lásku k české literatuře

Jsem vášnivý milovník české předválečné a meziválečné literatury. Nic nerozechvěje moje struny tolik, jako řádek umně poskládaných slov v Rozmarném létu. Směsice stylů ve Válce s mloky mě nutí stále se k ní vracet. Kouzlo Stříbrného větru ze mě ne a ne opadnout. Poslední promítač ze Sudet jakoby vzdával hold všem velkým dílům, které jej předcházely… A nebál se je malinko zastínit.

Audiokniha obsahuje tři něžné komorní příběhy lidí, kteří vyrůstali v Sudetech a obě světové války různě poznamenaly jejich osudy. Každá z povídek v sobě má něco prostého, pokorného a přesto docela drzého. Je jako žena v nejlepších letech, která ví, co si může dovolit a umí být až nevhodně neodolatelná. Je vám s ní moc dobře, najednou vám uteče a vy jste hrozně bezradní. Protože jste si ji oblíbili. Sžili se s ní. A chcete se ještě trochu pomazlit.Během poslechu jsem měla pocit, že se v kavárně potkal Bohumil Hrabal, Karel Čapek a Vladislav Vančura.

Dali si pár piv a řekli si, proč něco nenapsat pospolu. Dalibor Funda má od každého něco a přece je svůj. Hraje si hezky s větami, nebojí se mírných vulgarit. Vůbec se nestydí. To je největší přednost celé knihy. Není upejpavá. Stejně jako Jiří Lábus, jehož hlas postavám vdechnul život.
Dokázal si poradit se všemi od všetečných malých darebáků až po zmateného cirkusáka. Občas jsem se sice neubránila pocitu, že na mě mluví Marge Simpsonová, ale vlastně na tom nebylo vůbec nic špatného.

Pokud je audiokniha opravdu jen výběrem povídek z knihy, jdu se do knihkupectví pídit po jejím výtisku. Chci další. Promítač, jakožto Fundova prvotina, jako jediný poskytuje šanci chrochtat si blahem nad jeho stylem psaní. A po přesně šestém poslechnutí se z něj stává mé zcela dovolené potěšení. Takové autory je radost číst a bývá velké potěšení se s nimi setkat. Možná časem, kdoví.