Recenze: Na čtvrté desce se rozlučte s Die Antwoord, které jste znali. A přivítejte ty komerční

Jihoafrickému triu Die Antwoord, proslulému svými šílenými klipy a oblečky, pomalu ale jistě dochází šťáva a začíná se stávat karikaturou sebe sama. Co kdysi fanoušci hltali jako unikátní zef style, je dnes pomalu ale jistě pozlátkem a velkou pózou, kterou podtrhuje právě čtvrtá deska kapely Mount Ninji and Da Nice Time Kid.

Die Antwoord kdysi vstoupili do světového hudebního povědomí jako neobvyklý zjev. Rapper Ninja a jeho přítelkyně ¥o-landi Vi$$er společně ukázali, jak velký potenciál čpěl v mixu národností, stylů a jazyků Jihoafrické republiky. Do mikrofonu to totiž s DJem Hi-Tekem za zády zpočátku „nesolili“ jen v angličtině, ale třeba i v afrikánštině, čímž obohatili nejednoho posluchače po celém světě.

Tato jihoafrická kapela nebyla technicky nejvyspělejší, její podmazy by se často daly označit za levné, a přestože měla i nějaký ten povedený hit, býval zbytek desek už jen takovou tou nutnou vatou plnou slovních gagů obsahujících řadu nadávek pramenících hlavně z Ninjova macho stylu. Ale jako fanouškovi vám to bylo jedno. Protože jste to prostě téhle jihoafrické trojici věřili. Přesvědčila vás o tom, že si jede svůj zef style (typický hlavně pro jihoafrickou bílou střední a nižší třídu, která se chtěla stylově vymezit proti komerční kultuře), což ostatně dokázala i tím, že pár let zpátky odmítla spolupracovat s Lady Gaga a nechat se jí jen hloupě zne/využít. Tento fakt ostatně najdete i v povedeném klipu Fatty Boom Boom.

A právě klipy jsou tím důvodem, proč fanoušci Die Antwoord bezmezně milují. Ze začátku ponuré černobílé psycho plné počmáraných bílo-černých oblečků s kapucemi a natáčené v temných zákoutích budov plných krys, které později přešlo v několikaminutové a naopak barevně extrémně výrazné kousky (viz výše zmíněná Fatty Boom Boom).

Hudebně je řada těchto songů naprosto průměrných, někdy spíše podprůměrných. Ale ten vizuální nápad, který díky videu vidíte, to vážně vynahradí.
Začněme tedy hodnocení alba Mount Ninji and Da Nice Time Kid jediným dosud zveřejněným videem k songu Banana Brain. To je ve své podstatě šestiapůlminutovým vyprávěním o tripu hodné holčičky, kterou nehraje nikdo jiný než ¥o-landi. Mimochodem, díky ní a jejímu líbeznému hlásku musí pedofilové tuhle kapelu vážně zbožňovat.

Vizuálně mocné video po této stránce opět nadchne, pasáže s fluoreskující barvou zvýrazňující naivní malby typické pro kapelu stojí za to, stejně jako skrytá narážka na odsouzeného jihoafrického běžce Oscara Pistoria (Ninjova postava chodí celou dobu na podobných protézách). Další psycho klip a totální pecka, doposud za jedna.

Hudebně je to ale totální shit. Ubohé italské disco (to vážně není pro Die Antwoord typický rave), které na mně i mnohých mých vrstevnících zanechalo v 90. letech trvalé následky. Tahle placka se vážně může líbit jen diskofilním pedofilům. Nikomu jinému. Je totiž opravdu slabá, pro Die Antwoord až úpadková. I když historii onoho plíživého sestupu byste našli už na minulé desce, například v podobě bezduchého tracku Pitbull Terier.

Ale zpět ke zvukům zpod hory Ninji, protože je na ní slyšet ještě jedna zajímavost. Úspěch Die Antwoord totiž kapelu vystřelil natolik, že dala sbohem J.A.R. a přestěhovala se do Spojených států. Čímž si u mě podepsala ortel, jelikož naprosto ztratila svou zefáckou autenticitu. Samozřejmě to může být i hudební „vývoj“, protože na desce najednou slyšíte i všude omílaný a glorifikovaný trapový sound. Ukázková „trapová Amerika“ se do vašich uší dostane v tracích Stoopid Rich nebo Darkling.

To ale předbíháme a dostáváme se vlastně už do druhé půlky desky, u které by pomalu ani nevadilo, kdyby na albu nebyla, jak je nudná.
O moc lepší to ale není ani v první půli. Dvojka Daddy je parádně rychlá a naživo opravdu funguje skvěle, což nám Die Antwoord dokázali už v srpnu ve Žlutých lázních (reportovali jsme zde). Hudebně ale nijak nevynikne. Jediným diamantem hudebně zářícím pod horou Ninji je tak pecka o neodolatelné společnici pojmenovaná Gucci Coochie s Ditou von Teese na featu.

Fanoušek starých dobrých Die Antwoord si v nich najde raveové pasáže, doplňková cingrlátka i rapující ¥o-landi i Ninju a jako bonus i sexy vokál z dílny burleskní umělkyně Dity von Teese. A vzhledem k tomu všemu a textu o prvotřídní vagíně, které podlehne každý, to tipuji i na další klip (pokud jím nebude Stoopid Rich).

Následující „tracky“ Wings on My Penis a U Like Boobies? by možná bylo lepší z desky úplně smazat. Věřte mi, že nechcete slyšet dvě písničky hrané/zpívané malým klukem (Lil Tommy Terror), které mají být rádoby dětinsky vtipné. Jsou ubohé.
Ale když už se bavíme o vtipu, celkem dobře jsem se pobavil na záležitosti Jonah Hill, kdy se jakoby rozjede píseň s Ninjovým rapem, kterou utne ¥o-landi a začne se se všemi dohadovat, že jí to zní gay.

Tak a to je konec veškeré srandy, vážení. Konec typického soundu Die Antwoord, který kapela dokázala na nové šestnáctipísňové desce zahrát jen jednou. Tipuji, že se chce vydat americkou cestou a druhá, trapovější půlka alba, je právě ten směr, kudy vyrazí. Což je za mě obrovská škoda: kdysi naprosto ikonická kapela nechá dobrovolně pohltit sebe samu v pozlátku a rapové póze zpoza velké louže.

Navíc poté, co uslyšíte otřesně diskofilní závěrečný track I Don´t Care, jste vlastně rádi, že to máte za sebou. Jen si jako fanoušci Die Antwoord říkáte, že tahle deska rozhodně není Nice Time Kid, ale Sad Time Kid. Bohužel.