Běsi vás opijí neštěstím druhých

V jedné ruské gubernii se schyluje k velké oslavě. Je krátce po zrušení nevolnictví, ale duch starých časů je mezi lidmi stále ještě přítomen. Co se stane, když se pár jedinců rozhodne zvrátit nastavené pořádky a nezalekne se ani chladnokrevné vraždy? Kdo je vlastně dobrý a kdo zlý? A proč je vám nakonec všech tak líto? Na tyhle otázky dostanete odpověď v divadle Reduta v Brně.

Pobavit. Zmrazit krev v žilách. Vyvolat soucit. Způsobit nevolnost. To vše se povedlo hercům z činoherního souboru brněnského Národního divadla. Představení Běsi, vycházející z obsáhlého románu Dostojevského, je náročné z hlediska výkonů i počtu herců. Lidově řečeno, na jevišti uvidíte nebývalý nával a každý z herců musí být natolik přesvědčivý, abyste mu nejen uvěřili roli, ale také si zapamatovali, koho vlastně hraje. To je problém s ruskými díly – komplikované charaktery mívají ještě komplikovanější jména. S tím si ale brněnský ansámbl poradil skvěle. První čtvrthodinka mohla být pro diváka, který neměl tu čest s knihou, mírně matoucí, ale v druhé půli se už orientovali všichni. Aspoň soudě podle hlasitých komentářů postarší paní, která seděla vedle mě a stále se ujišťovala, jestli: “Je to tamten, co předtím dělal tamto?”

K samotným výkonům – jsem si jistá, že nejvíce se všem do paměti zapsal Petr Bláha, který se role buřiče Petra Štěpanoviče nezalekl. Nezalekl se jí dokonce natolik, že v půli představení zahodil trenky a proháněl se nadále po jevišti. Jeho intenzivní scény se Zbyškem Humpolcem (Nikolaj Vsevolodovič) měly “grády” a to se odehrávaly v tmavém koutě před jevištěm. Mnohým scénám oba herci dodali silný sexuální podtext (můžu něco tak otevřeného nazývat podtextem?) a celá hra tím získala ještě temnější nádech. Aneb výkony pánů bývají výborné, ale tentokrát vyvolaly v publiku opravdu intenzivní a rozporuplné emoce. V roli bláznivé Marie Timofejevny se objevila Magdaléna Tkačíková a jejího věčně opilého bratra Lebjadkina charismatický Petr Halberstadt. Oba jako by zrovna vypadli z knihy. Ani chvíli jste o nich nepochybovali.

Kromě zmíněných “impertinencí” považuji za velmi výraznou scénu také tu, v níž dojde k ponížení gubernátorovy manželky Julie Michajlovny. Tu si zahrála Tereza Groszmanová, které role brebentivých naivek sednou jako ulité. Sebe/vražda nihilisty Kirrilova v podání Martina Slámy ve finální scéně také mnohým vzala dech a byla důstojnou tečkou za celým představením.

Scéna byla velice minimalistická, jak bývá v divadle Reduta zvykem. První polovinu představení postavy během svých dialogů namotávaly na velkou kovovou konstrukci řetězy se světélky. Po jejich rozsvícení jsem si připadala jako dítě u vánočního stromku. Tohle dítě se šlo raději schovat, když je použili jako provazy ke svázání… Na stěnách se postupně objevovala věta “Ta záře na obzoru není svítání,” kterou v závěru hry vyřkne jedna z postav. Často se také pracovalo s východem v prvním patře. Herci pobíhali tam a zpět, deklamujíce své repliky a pro diváka to bylo příjemným oživením, často velmi statických představení.

Běsi jsou dílo, které se těžko komentuje, aniž by byla prozrazena zápletka a vyústění. A proto vám říkám, zajděte si na ně do divadla. Nebudete litovat a odnesete si s sebou silný zážitek, který vás možná inspiruje i k četbě samotné knihy.