RECENZE: Lidská tragikomedie aneb Ladislav Klíma byl podivín

Lidská tragikomedie je groteskní filosofické drama českého a poněkud excentrického filosofa a spisovatele přelomu 19. a 20. století Ladislava Klímy. „Lze ji považovat za autorovu duchovní závěť a za klíč k celému jeho myslitelskému umění.“ Slovo „klíč“ si však zdaleka nemůžeme představit jako nástroj k pochopení a spíše nám v hlavě běží opakovaně otázka „Co to sakra má být“?

Není se ovšem ani tak čemu divit, vzhledem k tomu, že náš pan filosof byl tak trochu podivín. Dobrovolně se přiváděl v rámci své filosofie do extatických stavů a několik let se vážně zabýval myšlenkou na sebevraždu. Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem se rozhodli tohoto autora a jeho velké drama zpracovat a 21. 3. 2015 jej poprvé uvedli na prknech pražského Divadla v Dlouhé.

Dějová linie se zdá být na povrch poměrně prostá. Čtyři spolužáci oslavují právě dosaženou maturitu. Každý z nich má své ideály, velkolepé sny a plány do budoucna. Dohodnou se, že se opět setkají za třicet let, aby zjistili, zda svých cílů během života dosáhli. A taky se tak stane. Původně velký milovník žen Shoř přijde se svou pedantskou manželkou, velký básník a bohém Pulec se vyobrazí jako zničený alkoholik, vědec a profesor Kantorek dorazí se svou nadmíru rozmazlenou dcerou, která ani není jeho, a zprvu bohatý a úspěšný politik Obnos si myslí, že má vše, ale vlastně nemá vůbec nic.

Důležitou postavou je také tajemný Odjinud, který hned od začátku vybočuje. Tvrdí, že ani jeden ze zmíněných spolužáků svých cílů nedosáhne. Oni se však dušují a přesvědčují ho o opaku. Odjinud na sraz po třiceti letech dorazí také, avšak v mefistofelské podobě a se slavnou čtveřicí účtuje. Na milost přijde pouze básník Pulec, jenž se rozhodne skoncovat s alkoholem. Vše končí třetím dějstvím, kde se diváci mohou dozvědět, jak to s jednotlivými postavami vlastně dopadlo.

Lidská tragikomedie byla dlouho považována za hru knižní a nehratelnou. Až roku 1991 se brněnští divadelníci rozhodli tento názor vyvrátit a inscenovali hru v HaDivadle po mnoho let. Divadlo v Dlouhé se očividně snažilo o totéž, je ovšem otázkou, zda se jim to také povedlo a zda je vůbec možné, aby to bylo přijatelné pro současného náročného diváka.

Určitě můžeme vychválit herecké výkony. Jan Vondráček neboli Pulec či Marek Němec jako Odjinud své role zvládli opravdu dobře. Působili přirozeně a často složité promluvy filosofických polemik díky nim vyzněly s jistou dávkou ironie a grotesknosti, čímž se divákům přiblížili. Scéna byla také vyřešena zajímavě, a to hlavně díky použití vhodně načasovaných projekcí.

A základní pointa, myšlenka, satirický obraz toho, jak lehce mohou ztroskotat velkolepé mladické sny a ideály, k nám připlula lehce bez jakékoliv vynucenosti. Tomu napomůže i to, že je inscenace rozdělena do tří dějství, kde každé z nich představuje jednu časovou periodu. Hru je pak možné sledovat s odstupem.

Ovšem tato hlavní myšlenka určitě není to jediné, co chtěl Ladislav Klíma předat a vyjádřit a je smutné, že nic dalšího si už diváci neodnesou, nepochopí, pokud se tedy sami nepřivedou do extatických stavů a nenajedou na „Klíma vlnu“. To samozřejmě není chyba tvůrců této inscenace. Jde spíš o to, že ty nepochopitelné části byly zaplácnuty rádoby vtipnými a často nevhodnými narážkami, jež v divácích vyvolají až pocit trapnosti. Znovu si tedy můžeme klást otázku: „Je tato hra vůbec hratelná?“

Ať tak, či onak, určitě se jedná o zajímavou divadelní zkušenost. Už jen pro příjemné prostředí a dobré herecké výkony.