Misery v divadle Studio DVA nabízí prapodivný konec

Srdce každého fanouška mistra hororu (i když už to s ním není, co bývalo) Stephena Kinga muselo zákonitě zaplesat, když se dozvěděl o chystané premiéře ve Studiu DVA. Ondřej Sokol zde režíroval jeden z nejúspěšnějších Kingových hororů Misery. Hlavních rolí se zhostili Zlata Adamovská a Petr Štěpánek.

Jenže řekněme si to na rovinu, tahle inscenace je strašidelná asi stejně jako nejnovější knihy Stephena Kinga. Bohužel. Misery vyšla v roce 1987 a stala se jedním z vrcholů autorovy tvorby. V roce 1990 vznikla povedená filmová adaptace, za niž Kathy Batesová v roli Annie získala Oscara. Kniha i film byly náležitě hororové, tento prvek se z divadelní adaptace však jaksi vytratil. Z části nejspíše i proto, že inscenace Studia DVA nevznikala přímo podle románu Stephena Kinga, ale předlohou byla divadelní adaptace Williama Goldmana, jež měla premiéru na Broadwayi v roce 2015. Přitom je to jako dělat překlad z překladu nebo interpretovat interpretaci.

To by přitom nebylo to nejhorší, kdyby v inscenaci nebyly vynechány – samozřejmě pouze dle mého názoru – důležité pasáže, které celý děj vypointují. Nejrozpačitější je asi samotný konec. Laskavý čtenář mi nyní odpustí pár spoilerů, případně přeskočí na další odstavec. Kingův román totiž postupně mistrně odhaluje psychologické profily obou protagonistů. Jak ošetřovatelky Annie Wilkesové, tak jejího oblíbeného spisovatele a zajatce v jednom Paula Sheldona. To, že během představení nezjistíme, že Paul není první obětí Annieina vražedného běsnění, by ničemu nevadilo. Zlata Adamovská velmi dobře vykreslila charakter postavy s jejími záchvaty vzteku.

Byť občas působily spíše směšně než strašidelně, a tak se v publiku pravidelně ozýval smích. Celkem nečekané u hororu. Co mi ale opravdu chybělo, byla závěrečná pointa, jež otáčí Paulovu pověrčivost o 180 stupňů. Připadá mi klíčové, že navzdory svému přesvědčení si výjimečně udělá kopii románu, který sice psát nechce, ale zásadně ovlivní jeho přežití. A pak následuje grandiózní finále. Paul spálením románu využije Annieinu paniku a strach z ohně, zaskočí ji nepřipravenou a křápne ji po hlavě psacím strojem.

Jinak než lstí na ni ani nevyzraje, když mu přeřízla obě achillovky… (U Goldmana a zčásti i u Sokola, u Kinga mu usekne celý kotník sekerou.) Stejného konce se dočkáme u Kinga i Goldmana. Ondřej Sokol bohužel vzal konec jakousi zkratkou, takže se Petr Štěpánek v roli Paula z ničeho nic zvedá a Annie uškrtí. Jenže, slovy Annie Wilkesové, to je lež. Kdyby měl Paul jinou možnost, než počkat na příhodnou chvíli, kdy Annie přelstí, a dostatek síly se postavit na nohy, proč by ji neuškrtil už mnohem dříve?

Abych však jen nekritizovala, musím vyzdvihnout i světlé stránky inscenace. Jednou z nich jsou bezesporu herecké výkony obou hlavních protagonistů. Další povedené prvky představují hudba a scéna. Ta je rozdělená na tři části představující ložnici, kuchyni a prostor před domem. Změna prostředí se pak děje pomocí točny. Skvělý nápad, byť také převzatý z newyorské inscenace. Vlastně vzato kolem dokola musím uznat, že Sokolova Misery není špatně zrežírovanou inscenací. Jen se divák musí oprostit od předlohy. To já bohužel nedokážu a v této podobě mi Misery připadá neúplná. Chybí jí právě pointa a hororové kouzlo, které z Kingova románu udělaly bestseller.