Krvavá svatba: Koně a ženy se nepůjčují

Národní divadlo uvedlo hru španělského dramatika Federica Garcíi Lorcy Krvavá svatba. Zpracování se ujalo režisérské duo SKUTR, které v Národním divadle má za sebou již několik úspěšných inscenací. Mezi ně patří balet Čarodějův učeň nebo opera Don Giovanni. Stejně suverénně se zhostili i činohry, výsledkem je melodická a zpěvná inscenace, která vás nenechá chladnými.

Ač byl Lorcův život krátký (ve 38 letech byl popraven frankisty), stihl si vydobýt pevné místo mezi dramatiky 20. století. Jeho dílo se vyznačuje osobitou poetikou a symbolikou, kterou není jednoduché uchopit. Lorcova tvorba byla do jisté míry ovlivněna surrealismem, velkou inspiraci pro něj představovalo jeho přátelství se Salvadorem Dalím.

Druhý pramen inspirace tvoří španělský folklór, který je výrazný právě v Krvavé svatbě, jejíž text doprovází písňové motivy. Folklór je blízký i dvojici režisérů, obzvláště Martinu Kukučkovi, jehož maminka je etnografkou. Krvavá svatba v podání SKUTR, byť vznikla pod hlavičkou činohry, je tak spíše melodickou, zpěvnou, obrazovou a pohybovou inscenací. „Od začátku jsme věděli, že text nebude dominantní, že jej doplníme obrazem, hudbou a pohybem, čímž celou inscenaci posuneme trochu jiným směrem,“ potvrzuje můj dojem Kukučka.

Proto je nejvýraznějším prvkem inscenace hudba Petra Kalába, kterou doplňují slovenské lidové písně. Ty byly vybrány tak, aby tematicky vyhovovaly, případně na jejich melodii bylo možné aplikovat i Lorcův text. Slovenské lidovky možná postrádají španělskou dynamiku a horkokrevnost, přesto jejich text přesně zapadá do děje hry. Z toho důvodu výsledek působí přirozeně, divák má pocit, že přesně takto to Lorca předepsal. A to i přesto, že kastaněty a lidovky občas přeruší Like a Virgin od Madonny. I ta zde má své opodstatněné místo.

Děj inscenace vychází z reálné události, která se udála za Lorcova života. Nevěsta utíká v den své svatby se svým milencem, ženichovým rodovým sokem. Jejich otcové i bratři zahynuli při vzájemném souboji – otcové se prali o ženu, starší synové o čest a nyní je řada na nejmladších zástupcích rodu rvoucích se o obojí naráz. Tím dojde k úmrtí všech mužů a ženy na závěr zůstávají samy, osamoceny a na své muže – manžely i syny, plné pýchy, ale i zbrklosti, jež zpění krev, mohou jen vzpomínat.

Nakonec tak vedle sebe truchlí matka ženicha i jeho bývalá nevěsta, jejíž útěk celé neštěstí způsobil. Hojná je i symbolika – Saša Rašilov coby zosobněná Smrt servíruje sokům panáky tequily, přičemž ten poslední chrstnou jeden druhému do obličeje a zaklesnou se do sebe jako dva zápasící býci. Definitivnost a trpkost údělu smrti je stvrzena přiložením citronu na oko, který svou barvou může evokovat i zlaté mince, které se dávaly nebožtíkům pro zaplacení převozu na onen břeh. Ačkoli tento zvyk známe hlavně z řecké mytologie, byl typický i pro Slovany. V Rusku a na Slovensku byly o tomto zvyku záznamy dokonce ještě v 19. století.

Je skoro zbytečné se na tomto místě zabývat hereckými výkony – Pavlína Štorková, Patrik Děrgel, Matyáš Řezníček či Tereza Vilišová už mnohokrát dokázali, že na prkna první scény patří. Stejně tak nelze pochybovat o Davidu Prachařovi či Taťjaně Medvecké a ostatních. Přesto, je zde jedna osobnost, již bychom neměli nechat bez povšimnutí. Soně Červené věk nic neříká a i ve svých 91 letech je schopná na jevišti zazářit. Její luna, žadonící po otevřené hrudi, kde by se mohla zahřát, toužící po horké bublající krvi, jež pozvolna vychládá, je jedním z nejsilnějších okamžiků celé hry.

Součástí ustáleného inscenačního týmu kolem SKUTR je i Jakub Kopecký, jehož scénografie vykazuje známé charakteristické prvky – scéna představující pokoj, svítidlo ze zářivek představujících sluneční paprsky, stromy a zemina. Surrealisticky působí „kůň“ z masa, na němž přijíždí ženich. Kostýmy Simony Rybákové oděly ženy do žlutých šatů, jimiž prozařují celou první část představení. To se zlomí oděním nevěsty do bílé (ovšem se zlatými doplňky) a nakonec ženy zůstanou v tmavých těžkých sukních, zatímco muže dvou rodů odlišíme podle barevně podšitých sak.

Krvavá svatba v Národním divadle pracuje víc než s textem se symbolikou typickou pro Lorcova dramata (koně, krev, měsíc, smrt). Přesto vznikla srozumitelná inscenace, kterou budete sledovat bez dechu a čekat, jak se osudy jednotlivých postav vyvinou. Jde o další povedený počin Lukáše Trpišovského, Martina Kukučky a všech, kteří byli součástí inscenačního týmu.