Spolek JEDL v pražském divadle Rokoko nově uvádí inscenaci Květy noci, jejíž textovou předlohou se staly deníkové záznamy herečky Lucie Trmíkové, jedné z hlavních tvůrčích sil kolektivu. Inscenace je jevištním ztvárněním těchto monologů autorky-protagonistky. Tvrzení, že jde o divadlo, není ovšem dostačující. Událost lze nejlépe přiblížit jako intermediální umělecký výtvor, jehož jednotlivé složky mají každá jedinečný způsob vyjadřování a navzájem jedna druhou obohacují. Výsledek je v dobrém smyslu slova intenzivní. Poté, co z divadla vyjdete, je však zpětně těžké určit, co jste to vlastně viděli.
Obvyklé role jednotlivých částí divadelního sálu jsou v inscenaci pozměněny. Diváci nesedí v hledišti, ale v zadní části jeviště na praktikáblech – dívají se tedy tím směrem, kde jindy sami sedí. Aktéři využívají nejprve jen zúžený prostor mezi diváky a okrajem jeviště, kde visí provizorní opona, a později také celé hlediště. V inscenaci vedle Trmíkové dále účinkují Mélusine de Pas, pěvkyně a hráčka na violu da gamba, výtvarník Petr Nikl a hudební skladatel Michal Rataj. Ti mají v symbolické rovině zastupovat různé vnitřní hlasy téže postavy, co Trmíková, na první pohled však jednoduše představují sebe samé – performery, kteří se soustředí na práci s vlastním médiem. Trmíková je pak jediným účinkujícím, který opravdu herecky ztvárňuje nějakou postavu (byť hraje sebe samu).
Do zvukové složky inscenace je příznačně zapojena jak hudba živá, tak reprodukovaná; dva pomyslné protipóly. Mélusine de Pas doprovází hru na nástroj vlastními vokály (často zazní duchovní hudba), jindy, taktéž zpěvem, odpovídá promluvám Trmíkové. Michal Rataj za mixážním pultem zase tvoří ambientní zvukovou vrstvu. Petr Nikl nejdříve za použití meotaru vyrábí v reálném čase animace, promítané na oponu – jejich součástí se stává také stín herečky. Později pomocí rekvizit (převážně gumových lanek) konstruuje prostorovou instalaci, zasahující do jeviště i hlediště, kterou neustále přetváří, takže ji nevnímáme ani tak jako sérii obrazů, ale spíše jako vizuální proces. Představa o tom, co tato poměrně abstraktní instalace připomíná, se může měnit v souvislosti s aktuálním monologem herečky (mluví-li o zahradě, je hlediště zahradou).
Inscenace nemá souvislý děj ani jednotící ideu. Sestává z útržků myšlenek, vzpomínek, dojmů a pocitů, jejichž zprostředkování divákovi je pro autory patrně hlavním cílem. Výsledný tvar je velmi živý a dovede ve vás vyvolat řadu jemných emocí, které se obtížně popisují. Množství podnětů v Květech noci je obrovské, na druhou stranu se však stává také hlavním kamenem úrazu. Vzhledem k tomu, jak nesourodý obsah inscenace je, je pro diváka postupem času stále těžší neztratit nit, natož všechno náležitě vstřebat. Abychom s Květy noci dokázali udržet krok, potřebovaly by jednotlivé dějové fragmenty přece jen užší motivické propojení. Jednotlivé pasáže z deníku Lucie Trmíkové, které herečka po celou dobu cituje, se totiž ve výsledku slévají v nepřehlednou změť náhodných asociací.
Třebaže jsou tedy výkony každého z performerů hodné náležitého ocenění – je zřejmé, že všichni patří ke špičce svého oboru – důslednější režijně-dramaturgické zásahy by tomuto jejich společnému dílu jen prospěly.
DIVADLO: KVĚTY NOCI
Režie: Jan Nebeský
Hudba a zvukový design: Michal Rataj
Zpěv, viola da gamba: Mélusine de Pas
Výtvarná performance: Petr Nikl
Vedoucí produkce: Jakub Brunclík
Autorka fotografií: Bet Orten
Účinkují: Lucie Trmíková, Mélusine de Pas, Michal Rataj, Petr Nikl
Premiéra: 13. 4. 2025
@ Městská divadla pražská / Divadlo JEDL
