Je zajímavé, jakou změnou prošel takový důležitý obor lidské činnosti, jakým je tvorba mýtů. V minulosti se mělo za to, že je důležité, aby každý národ měl své vlastní mýty, které budou odrážet jeho jedinečnost. Tvůrci s oblibou dotvářeli příběhy ze starých pověstí a kronik. Dnes naopak slaví úspěchy mýty globální, které se šíří napříč různými kulturami po celém světě. Spíš se identifikujeme s princeznou Leiou nebo mágem Gandalfem než s hrdiny Starých pověstí českých. Určitě je mezi námi více znalců Hvězdných válek než válek luckých, na nichž postavil svoji hru náš „tvůrce mýtů“ Julius Zeyer. On sám se ovšem opíral o kroniku Václava Hájka z Libočan, o kterém je známo, že uměl popustit uzdu koni své fantazie.
V české kotlině vládnou tři knížata. Vládce Čechů, rozvážný Neklan (Martin Sláma), je ohrožován knížetem Lučanů, bojovným Vlastislavem (Tomáš Šulaj), který chce sám panovat nade všemi. Třetí panovník, marnivý kouřimský kníže Krasník (Ivan Dejmal), chce být ten, kdo se směje naposledy. Vlastislav je odhodlaný porazit Neklana v boji. Neklan je ale překvapivě pasivní a teprve v závěru se dozvíme o příčině jeho neochoty vytáhnout do bitvy.
Motivy titulní postavy jsou bohužel dlouho špatně čitelné. Je kníže Neklan zdrženlivým zastáncem smírných řešení tam, kde si jiní jdou po krku, nebo příliš bojácným vůdcem? Očekáváme od něj, že bude stát v centru dění, ale on z něj vlastně stále tak trochu mizí. Jasné je hlavně to, že rozhádaná země je ohrožována sousední mocností, která čeká, kdo ze tří knížat ji požádá o “bratrskou pomoc”. Autor chtěl do svého obrazu dávné minulosti zapojit také křesťanství, které začíná pronikat mezi pohany pod Řípem. Nové myšlenky odpuštění a soucitu zosobňuje vladyka Tyr (Roman Nevěčný), který je nicméně vždy hotov jít za svého knížete do boje a nakonec významně zasáhne do děje.
Národní divadlo Brno uvedlo Zeyerovu hru Neklan v úpravě Jaroslava Vostrého a režii Štěpána Pácla. Množství textu nebylo snadné sladit s dramatickým děním. Někdy jako by se text do děje skoro nevlezl a musel být doříkáván postavou, která se na jevišti právě odebírá na onen svět. S všudypřítomnou tragičností si asi nejlépe poradil Bedřich Výtisk v roli knížecí vdovy Straby, která komentuje počínání svého rozeštvaného okolí s jistým nadhledem a s náznaky ironie.
Scéna Antonína Šilara je střídmá, až strohá. Na efekty si potrpí jen v minimální míře. O to barvitější a pozornost více přitahující jsou kostýmy Matěje Sýkory. Některé jsou historizující, jiné dávají přednost uvolněné fantazii. Všechny jsou ale pestré a odvážné.
Je jistě záslužné, že brněnská Mahenka uvedla hru, která se na našich jevištích objevuje sporadicky. A vlastně se tomu ani nelze moc divit. Příběhy, které vypráví, nepatří mezi notoricky známé pověsti ze života našich mytických předků. Příběh o krvavém boji o moc z pradávných dob jako by poněkud zapadl a zůstal mimo naši pozornost. Možná i proto, že nenese tak přehledné a jasně srozumitelné poselství jako jiné pověsti. V závěru je ale přece jen sdělným způsobem kladený důraz na usmíření, zahlazení nepřátelství a vytváření společné budoucnosti pro všechny, kteří obývají společnou zemi. A to, myslím, zůstává pro kmen Čechů stále aktuálním úkolem.
DIVADLO: NEKLAN
Autor: Julius Zeyer, Jaroslav Vostrý
Režie: Štěpán Pácl
Dramaturgie: Jaroslav Jurečka
Scéna: Antonín Šilar
Kostýmy: Matěj Sýkora
Hudba: Marko Ivanović
Foto: Marek Olbrzymek
Premiéra: 2. 12. 2022
www.ndbrno.cz
