SKUTR vyšetřuje Podivný případ se psem

Podivný případ se psem je výjimečným příběhem britského autora Marka Haddona z roku 2003. Detektivní novela byla ve Velké Británii zvolena Knihou roku 2003 v rámci prestižní Whitbreadovy ceny. Simon Stephens v roce 2012 děj knihy zdramatizoval a převedl na jeviště.

Jeho divadelní verze se stala senzací v londýnském West Endu, kde získala 7 Cen Laurence Oliviera včetně trofeje pro nejlepší hru roku. Od té doby se hra i kniha těší velké popularitě a inscenace SKUTRů není prvním uvedením Podivného případu v České republice. Je však uvedením nejnovějším – jejich zpracování mělo premiéru 12. května v pražském Divadle Kalich.

Christopher John Francis Boon je patnáctiletý hoch, který trpí poruchou autistického spektra, respektive Aspergerovým syndromem. Nerozumí lidským citům a nonverbální komunikaci, nechápe vtipy ani metafory a nemá rád, když se ho kdokoli dotkne, včetně vlastních rodičů.

„To, co nás zajímá, je vidět do hlavy kluka s tímto syndromem a pokusit se rozklíčovat jeho svět. Zakládá si na pregnantním pojmenování věcí a realitu kolem sebe staví na detailech. Ve chvíli, kdy více detailů zůstane nepojmenovaných, dojde k chaosu, hysterii a je zaděláno na záchvat. Pokud si to pojmenujeme takhle zjednodušeně, zjistíme, že se vlastně chováme úplně stejně. V této hře je velké množství obrazů a metafor, které propojují náš ‚obyčejný‘ život se životem tohoto syndromu.“ Martin Kukučka o inscenaci

Má dokonalou paměť, je matematický génius, milovník pevně daného životního řádu a logiky, s čímž souvisí i jeho obdiv Sherlocka Holmese. Když jednoho dne najde na zahradě své sousedky mrtvého psa, kterého očividně někdo zabil, neboť z něj trčí vidle, rozhodne se, že vypátrá pachatele. Při vyšetřování však přijde na stopu něčemu mnohem závažnějšímu…

Role Christophera se ujal Jan Cina, Hana Vágnerová hraje jeho učitelku Siobhan. Její postava se však mění i v jakýsi Christopherův stín a souputníka na cestě příběhem. Herecké akce hlavní postavy jsou tak mnohdy zdvojené, což přidává na jejich naléhavosti a síle. Obzvlášť intenzivně v tomto ohledu působí Christopherovy záchvaty.

Křik a záchvaty však nejsou pro hru zásadní. Režisérské duo se totiž ani tak nezaměřilo na tyto odlišnosti osob s autismem, jako spíše na to, co mají s obyčejnými lidmi společné. Určitá potřeba vnitřního řádu, lpění na detailech, neochota ke změně, zakořeněnost ve stereotypu. Jevy, se kterými se v životě setkal každý z nás – ať už u sebe, nebo ve svém okolí. V této perspektivě se z neobyčejného příběhu neobyčejného chlapce stává příběh obyčejného chlapce, který řeší stejné problémy jako kdokoli z nás, pouze s matematickou přesností.

Scénu tvůrci zvolili prostou – tři bílé stěny, které mají zároveň představovat mysl hlavního hrdiny, který má rád přímočarost, jednoduchost a prázdnotu. Přeplněnost a přílišná četnost informací jsou zapovězené, jelikož vedou k záchvatu: „A protože si všeho všimnu, je to jako když počítač zpracovává moc věcí najednou a procesor se zablokuje.

A když jsem na nějakém novém místě a je tam spousta lidí, tak je to ještě horší, protože lidé si můžou s vámi povídat a udělat věci, které nečekáte, takže si musíte všímat všeho, co tam je, a taky si musíte všímat všech věcí, které by se třeba mohly stát. A někdy, když jsem na nějakém novém místě a je tam spousta lidí, je to jako když se hroutí počítač, a musím zavřít oči a zacpat si uši a sténat.“ (Mark Haddon: Podivný případ se psem). Bílá barva svou symbolikou požadavek prázdnoty, jednoduchosti a klidu beze zbytku splňuje. Zároveň však stěny slouží jako plátno pro světelné projekce, čímž se narušuje jejich fádnost.

Přestože oproti knize je divadelní verze značně zhuštěná, trvá představení téměř tři hodiny. Je to však čas, kterého není třeba litovat. I přes svou délku nedochází v představení k zdlouhavým nudným scénám, naopak se herecké akce velmi rychle střídají a děj plyne.