Když Václav Havel psal v roce 1985 Pokoušení, měl už bohaté zkušenosti s estébáckým nátlakem a manipulacemi. Hru ale nenapsal jako realistický příběh z totality. Svoji zkušenost zpracoval osobitým způsobem a tím, že přitom využil faustovské téma, ji obohatil o další rozměr.
Příběh, o učenci přitahovaném a pokoušeném mocnostmi zla, situoval Havel do své současnosti. Doktor Foustka je zaměstnancem ústavu pro potírání nevědeckých názorů. Sám se ovšem ve volném čase tajně zabývá právě studiem magie. První úspěch se záhy dostaví, když se z ničeho nic zjeví invalidní důchodce Fistula a navrhne Foustkovi dohodu. Vědecký pracovník ze zvědavosti souhlasí se spoluprací s podezřelým pajdavým individuem, které je sice nepříjemně cítit sírou, ale také je překvapivě dobře informováno o nadpřirozených věcech, které pana doktora tak zajímají.
Otázkou je, proč se vlastně Foustka nespokojí se svým teplým místem ve výzkumném ústavu a snaží se proniknout do světa čar a kouzel, kterým by měl správně pohrdat. Nedivíme se tomu, když se seznámíme s ubíjejícími poměry v samotném ústavu. V jeho čele stojí samolibý primář s podlézavým zástupcem. Ostatní kolegové a kolegyně se buď snaží šplhat nahoru, nebo apaticky přežívají ve svých celkem pohodlných postech výzkumníků, kteří se v práci rozhodně nepřetrhnou.
Stojaté vody instituce jistě odrážejí zkušenost autora, který měl dobře zažité poměry vládnoucí v dobách „reálného socialismu“, kdy čas jako by se motal v kruhu. Inscenace je ovšem rozkročená mezi minulostí a dneškem. Scéna se nesnaží vyvolávat ducha omšelých interiérů národních podniků. Naopak. Její barevně jednotné ladění, luxusní sedačky i automat na vodu patří jasně do dnešního korporátního světa. Naproti tomu máničkovské účesy většiny mužských postav připomínají módu doby, kdy text vzniknul.
Hra je postavena především na dialozích a velmi důležité jsou také herecké výkony. V hlavní roli vyniknul Ivan Dejmal, pro kterého byla role snad největší hereckou příležitostí, kterou na této scéně dostal. Jeho Foustka je zvídavým intelektuálem, který si ve své touze uniknout z omezeného prostoru, kde je vše předem dáno a poznat skryté síly, které možná hýbou tímto světem, zahrává právě s těmito nebezpečnými silami. Zároveň je ale také cynikem neváhajícím lhát a vymlouvat se podle potřeby. Na to, čím jeho postava prochází, je Dejmalův herecký projev velmi uměřený. To mu ovšem umožnilo pohotově modelovat svoji roli podle dané situace.
Jeho pokušitel Fistula rovněž prochází dynamickým vývojem. Pavel Čeněk Vaculík roli ušmudlaného pekelníka ztvárňuje s invencí a smyslem pro detail. Více postav v této hře je vlastně ještě někým jiným, než se zdá na první pohled. Platí to i pro Foustkovu přítelkyni Vilmu. Představitelka její role Hana Briešťanská přesvědčivě zahrála rozpětí od řadové členky vědeckého týmu po milenku nutící svého partnera předstírat výbuchy žárlivosti. I v tomto motivu se objevuje manipulace jako určující prvek, který lze vypozorovat ve vztazích řady osob.
Martin Sláma jako ředitel instituce spolehlivě předvedl bohorovného funkcionáře, jemuž jeho podřízení okázale vzdávají úctu, na což on si přece vůbec nepotrpí. Také ostatní herci se podílejí na zdařilém tragikomickém ztvárnění poměrů v ústavu. Je to například Tomáš Šulaj jako zástupce primáře a Viktor Kuzník, představitel dr. Kotrlého, který se snaží vlísat do primářovy přízně.
Inscenačně náročná hra patří jednoznačně k úspěchům brněnského Národního divadla. Tvůrcům se povedlo zprostředkovat její poselství i prolínání světa pozemského s pekelným velmi přirozeně a zejména v druhém dějství i dynamicky.
DIVADLO: POKOUŠENI
Autor: Václav Havel
Režie: Martin Glaser
Dramaturgie: Vít Kořínek
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: David Janošek
Hrají: Ivan Dejmal, Pavel Čeněk Vaculík, Martin Sláma, Hana Briešťanská, Tomáš Šulaj, Kateřina Mizeráková, Isabela Smečka, Viktor Kuzník, Petr Kubes, Jan Grygar, Jakub Svojanovský, Anna Glässnerová, Tomáš David, Daniela Hanelová / Kristýna Svítilová, Luděk Mrkos / Václav Šutorka
Premiéra: 21. 11. 2025
–> Národní divadlo Brno, Mahenovo divadlo
