Neexistuje známější tragický milostný příběh než ten o Romeovi a Julii ze Shakespearova pera. Synonymem k jejich příběhu se pak stal stejnojmenný Prokofjevův balet.
Balet Romeo a Julie patří k nejznámějším dílům Sergeje Prokofjeva. Kdekdo si brouká slavnou melodii Montekové a Kapuleti a přitom ani neví, že světovou premiéru měla tato stálice světového baletního repertoáru v Brně roku 1938 s choreografií Ivo Váni Psoty.
V pražském Národním divadle se rozhodli uvést verzi s legendární choreografií Johna Cranka a jedinečnými kostýmy a návrhy scény Jürgena Rose, které vytvořil pro tuto inscenaci. Premiéru mělo dílo ve Státní opeře 10. února 2022. Pravděpodobně nenajdeme uváděnější verzi baletu než od tohoto autorského tandemu. A právem. Crankova choreografie jde do hloubky psychologie postav a nenechává jediný hluchý, prázdný moment. Všechny pohyby na sebe navazují, děj celistvě a elegantně plyne. Roseovy kostýmy mají renesanční ráz, scéna působí pohádkově a zároveň realisticky. Uvedením jejich verze Prokofjevova díla divadlo vsadilo na jistotu, protože už sama scéna i choreografie vytváří perfektní základ k perfektnímu představení. Ve spojení s kvalitním orchestrem a tanečním souborem se jedná o sázku na jistotu na druhou, což dokazuje vyprodaný sál.
Jméno rodáka z Jihoafrické republiky Johna Cranka (1927–1973) je spojeno především se Stuttgartem, kam přesídlil z Londýna. Jeho působení v Německu je označováno jako „baletní zázrak“. Nezájem tamního publika o baletní představení se mu podařilo zlomit a vytvořil jednu z nejlepších baletních scén v Evropě. V Německu začal spolupracovat s nadějným výtvarníkem Jürgenem Rosem. Crankův požadavek spontaneity, který kladl na sebe i tanečníky, hrál výraznou roli i v Roseově tvorbě k jeho choreografiím. Spolupráce výtvarníka a choreografa se ukázala být osudovou – společně vytvořili vedle Romea a Julie inscenace Labutí jezero (1963), Pták Ohnivák (1964), Oněgin (1965) a další. Prokofjevův balet Romeo a Julie představoval roku 1962 jejich první spolupráci. Poprvé Romeo a Julie s Crankovou choreografií roztančil benátské Teatro Verde už roku 1958. Se skvostnou výpravou Jürgena Roseho byl premiérovaný ve Stuttgartu roku 1962. Od té doby se jejich verze baletu stala stálicí světových scén. Nadějnou budoucnost dvojice ovšem zhatila předčasná Crankova smrt.
Představení 18. října bylo přeci jen v něčem nové – poprvé měli diváci možnost uvidět v titulních rolích Rominu Contreras a Patrika Holečka. Jako Benvolio se nově představil Erivan Garioli. K Romině Contreras lze divadlu jen gratulovat. Z každého jejího pohybu čiší vysoká technická zdatnost a plavost a lehkost jejího tance vypadá až nadzemsky. V tomto směru jí byl Romeo o něco důstojnějším partnerem než Paris (Jakub Groot), který místy působil ve srovnání s ní těžkopádně. Soubor tančil v dokonalém souladu, v tomto směru lehce zaostávali „bratři v triku“ Romeo, Benvolio a Markucio (Elias Frantziskonis), což je ovšem pochopitelné na pozadí skutečnosti, že dva z nich v roli debutovali, čímž patrně ještě nedošlo k pravému sžití pohybů a rytmů.
Pod taktovkou Václava Zahradníka dělal Orchestr Státní opery Prokofjevově hudbě čest. Staccata v průběhu prvního jednání byla ovšem příliš těžká, zde bohužel nešlo o záležitost několika taktů. Zároveň Prokofjevova místy průzračná faktura neodpouští rytmická pochybení, kterých se orchestr dopustil v závěru čtvrtého obrazu prvního dějství, kdy byla cítit lehká bezradnost v „načasování“. Vyzdvihnout naopak lze krásně zvukově široké provedení některých smyčcových partů ve třetím jednání.
DIVADLO: ROMEO A JULIE
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie: John Cranko
Scéna a kostýmy: Jürgen Rose
Choreologie: Jane Bourne
Nastudování: Jane Bourne, Filip Barankiewicz
Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník
Obsazení: Radek Vrátil, Michaela Černá, Romina Contreras, Marek Svobodník, Jakub Groot, Jana Jodasová, Oleg Ligaj, Anna Herrmannová, Patrik Holeček, Elias Frantziskonis, Erivan Garioli, Mathias Deneux, Sarah Schäfer, Irina Burduja, Louise Corpechot, Klára Jelínková, John Powers
narodni-divadlo.cz
