Městské divadlo Brno začalo sezónu premiérou méně známé hry slavného dramatika Eugena O’Neilla Tak trochu básník. Autor ji napsal na sklonku své umělecké dráhy a patří k jeho méně hraným dílům. U nás byla naposledy uvedena před více než padesáti lety. O’Neill ji dopsal v roce 1942. Děj ale zasadil do dvacátých let devatenáctého století, kdy se americká společnost stále ještě utvářela. V té době se ke slovu, a hlavně o podíl na moci, začaly hlásit lidovější vrstvy, které toužily nahradit vůdce národa patřící k tehdejší honoraci. Do hry se to promítlo motivem prezidentských voleb, které tvoří pozadí příběhu.
Cornelius Melody je sice hostinským v americkém zapadákově stranou hlavních cest, ale žije hlavně ve své minulosti. V mládí se jako britský důstojník zúčastnil napoleonských válek a dodnes na tu dobu vzpomíná jako na nejlepší léta svého života. Teď se cítí jako lepší člověk, který nepřízní osudu uvíznul v malých poměrech. Především je ale alkoholikem neschopným řídit vlastní podnik. O provoz zájezdního hostince se musejí starat jeho manželka Nora a dospělá dcera Sára. Nora je udřená, stárnoucí žena, která svému muži toleruje všechny jeho opilecké i jiné rozmary. Svou submisivitou ho v nich přímo podporuje. Udržuje ho v jeho iluzích, že je vznešeného původu, zatímco ona sama je obyčejnou, nevzdělanou ženskou. Její poddajnost pramení jednak z lásky a jednak z životní únavy a rezignace.
Jejich dcera Sára je k otci mnohem kritičtější. Vidí jeho alkoholismus i útěky před realitou do vysněného světa, kde se cítí být velkým pánem. Nijak nezastírá, že otce považuje za nezodpovědného slabocha, který si žije nad poměry a tím působí potíže celé rodině. Jejich střety jsou na denním pořádku. Melody se brání tím, že svoji dceru považuje za omezenou vesnickou holku.
Ztvárnit Melodyho je obtížný úkol. Jeho postava je záměrně dvojznačná. Vidíme, že je to v podstatě směšný pozér, který se neumí vyrovnat s realitou. Zároveň je ale jeho touha po tom být někým víc než jen venkovským hospodským a kamarádem z mokré čtvrti pochopitelná a vlastně i sympatická. V podání Petra Štěpána je zdůrazněna především Melodyho nesnesitelná sebestřednost a malichernost, s níž dává najevo své rádoby panské manýry. Už hůře v něm rozeznáváme toho „tak trochu básníka“ – snílka, kterým má taky být. Moc tomu nepomáhají ani filmové dotáčky, které ve výsledku spíš zdůrazňují právě tu teatrální polohu jeho osobnosti.
Zvlášť v prvním dějství se nám charaktery jeví téměř jednorozměrně. Melodyho žena Nora (Radka Coufalová) je natolik smířená se svým podřadným postavením a ochotná se vždy obětovat, až máme dojem, že nás tato postava už ničím nepřekvapí. Dynamičtějším prvkem hry je Melodyho dcera Sára (Kristýna Daňhelová). Zde je patrné dobře zvládnuté vnitřní napětí člověka, který hledá svoji cestu životem, snaží se uhájit si svoji existenci jako svéprávné bytosti vedle panovačného otce a zároveň zjišťuje, že s ním má možná více společného, než by se mohlo zdát. K dramatickému vývoji postav a rozehrání jejich potenciálu dochází ve druhém dějství, kde objevujeme nové možnosti interpretace motivů jejich chování.
Jistý kontrast je také patrný mezi tradičně řešenými kostýmy a scénou, která je naopak pojata až minimalisticky. Stěny i jednoduchý nábytek jsou ze světlého dřeva, které působí dojmem moderního městského interiéru, což rozostřuje naše vnímání příběhu jako dramatu zasazeného do bezpečně vzdálené minulosti.
DIVADLO: TAK TROCHU BÁSNÍK
Autor: Eugene O’Neill
Režie: Hana Burešová
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek, Jan Šotkovský
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Štefunková Rusínová
Hudba: Ivan Acher
Hrají: Petr Štěpán, Radka Coufalová, Kristýna Daňhelová, Igor Ondříček, Ivana Vaňková, Jan Mazák, Aleš Slanina, Jiří Mach, Miloslav Čížek, Jaroslav Záděra, j.h.
Premiéra: 13. 9. 2025
–> Městské divadlo Brno
