Špinar stejně jako Hilar bojuje Za krásu divadla

Další z letošních premiér Národního divadla se odehrála na Nové scéně, přesněji v jejím hledišti. Podobně jako Frič během Návštěvy pouští i Špinar diváka na posvátná divadelní prkna, jež mu jsou obvykle zapovězena, aby sledoval představení Za krásu přibližující osobnost prvního českého divadelního režiséra Karla Huga Hilara.

Karel Hugo Hilar (1885–1935) začínal jako publicista, od roku 1910 pak působil v Městském divadle na Vinohradech, jehož uměleckým šéfem se stal roku 1914. Když v roce 1919 odešel Jaroslav Kvapil z postu šéfa činohry v Národním divadle, scénu nadále vedli herci sami. Toto bezvládí a krize vedly k uměleckému úpadku, jenž byl o to palčivější, že Národní divadlo mělo být reprezentativní scénou nově vzniklého státu.

Bylo tedy nutné dosadit nového šéfa a volba padla na progresivního Hilara, jehož expresionistický a odvážný rukopis vzbuzoval obecný zájem. V roce 1921 tak Hilar nastoupil do Národního divadla, kde režíroval a bojoval s nepřátelským hereckým souborem až do své smrti v roce 1935.

Hilar se stal průkopníkem režie, jak ji známe dnes. Do konce 19. století byl hlavní autor, který popisuje i scénu a vkládá do své hry režijní poznámky. Hilar však vnímal roli režiséra coby tvůrce jevištního díla. Stejně tak se zasadil i o významnou roli scénografie v soudobém pojetí divadla. Trval na tom, aby každá inscenace měla svou vlastní speciální scénografii, kterou se zároveň snažil dynamizovat.

Jedním z témat, kterými se Hilar zabýval, byla funkce Národního divadla. Hlásal, že v novém demokratickém státě již není třeba, aby divadlo zastávalo další funkce kromě jediné, a to umělecké. „Jest to konečně pochopení, že jediným cílem umění jest krása,“ tvrdí Hilar. Po krásném divadle touží i Daniel Špinar, kterému za výchozí materiál k textu hry posloužila Hilarova kniha Boje proti včerejšku.

„Mám s ním, myslím, podobné uvažování, rysy při práci, neřesti i přednosti. Hodně mi v průběhu zkoušení nastavuje zrcadlo – někdy je to vtipné a někdy nepříjemné,“ vysvětluje Špinar, proč se rozhodl složit poctu právě této osobnosti.

Scéna je v tomto případě téměř daná, ovšem Lucia Škandíková umístila mezi sedačky obrovitý lustr, který snad odkazuje na jednu ze závěrečných replik: „Co se vám na divadle líbí nejlépe?“ „Divadelní lustr.“

Do role Karla Hilara Špinar obsadil hned 13 hereček, které mají nejen představovat protiklad k Hilarově výbušné povaze, ale také mají symbolizovat Hilarův vztah k herečkám, s nimiž dokázal vycházet lépe než s muži. Ač je na jevišti (tedy hledišti, které je pro daný večer jevištěm) třináct dam, veškerý text je svěřen jen čtyřem z nich: Martině Preissové, jež obstará úvod a závěr představení, Kateřině Císařové, během jejíhož dlouhého monologu – úvaze o požadavcích na divadlo a režii – se objevují další Hilarové a tiše kopírují její gesta, Aleně Štréblové, která ve své části přiblížila Hilarovu komplikovanou osobnost, a Janě Strykové. S ní se ocitáme uprostřed divadelní zkoušky Macbetha, která samozřejmě neprobíhá podle Hilarových představ a končí záchvatem vzteku a nadáváním na Národní divadlo coby zkostnatělou instituci, která vůbec nejde s dobou.

Těžko soudit, která z hereček podala lepší výkon, Hilar ostatně neuznával herecké individuality. Herce vnímal vždy jako ansámbl, soubor a ten v tomto případě funguje. Monology doplňuje choreografie sboru, která staví k vážnějšímu textu groteskní protiklad. Představení tak charakterizuje lehkost, s jakou plyne, a jakási hořkosladká příchuť Hilarova života, který se před divákem odvíjí.

Navíc nelze nepostřehnout, že s některými problémy spojenými s provozem scény Národního divadla se nemusel potýkat jen před téměř sto lety Hilar, ale i Daniel Špinar v téže roli uměleckého šéfa dnes. I přese všechno však stále nepřestává usilovat o krásné divadlo, což se mu nejen touto inscenací daří.