Dokument Super Duper Alice Cooper: Alice? Kdo je ku*va Alice?

„Vítejte v mé noční můře. I když tu mám trochu nepořádek, k smrti to tu miluji.“ Představuje se nám Alice Cooper – rocková legenda a mistr hororových show; umělec, který tvrdí, že termín heavy metal se poprvé objevil v souvislosti s jeho jménem a muž, o kterém moje máma kdysi prohlásila, že „je tak hnusnej, až je hezkej“.

Ať už máte Alice Coopera spojeného s čímkoliv, díky dokumentu Super Duper Alice Cooper se můžete dostat do zákulisí koncertů, do vzpomínek dávno minulých a rozplést vztahy, které vedly ke stvoření jedné z nejcharismatičtějších ikon tvrdé muziky.

Za dokumentem stojí Sam Dunn, který na sebe poprvé upozornil v roce 2005 svým dokumentem Metal: A Headbanger’s Journey. Osobně považuji tento snímek za nejlepší výukový materiál o metalu, který jsem kdy viděl. A pokud jste jej ještě neviděli a máte tento styl rádi, udělejte si večer volno, kupte si nějaký to pivko a křupky a vydejte se do historie kultu hárošů.

Snímek si dokonce oblíbil i Martin Krušina a v legendární novácké reportáži o zlých satanských metalistech si pár záběrů „vypůjčil“. A to už o relevanci Sama Dunna sakra něco vypovídá. Takže, co nám naservíroval tentokrát?

Doktor Jekyll a pan Hyde

Vizuálně rozhodně zajímavé uchopení. Přecházíte z koláží do krátkých dobových videozáznamů. Celý vývoj Alice Coopera pak doplňují a dokreslují úryvky z filmu Podivný případ doktora Jekylla a pana Hydea z roku 1920. Výběr tohoto starého filmu rozhodně není náhodný, neboť se před námi otevírá podobný souboj dvou osobností v jednom člověku.

Jednou z nich je pochopitelně Alice Cooper – šílenec živící se strachem, zosobněný skřípot v opuštěném domě, klaun v cirkuse zohavených a průvodce našimi nejzvrácenějšími myšlenkami. Na druhé straně stojí Vincent Damon Furnier – syn pastora snící o hvězdné rockové kariéře, kluk vyčítající si vypití piva na diskotéce a později také ženatý muž vzorně vychovávající svoji dceru. Vyhraje drogová jízda, nebo rodinné hodnoty?

Zní to jako fantastická podívaná na souboj mezi dobrem a zlem, kterou navíc celou vypráví hlavní postava. Nebudu vás napínat. Dočkáme se kompromisního happy endu. Na pódiu řádí Alice Cooper, avšak jakmile světla zhasnou, vrací se do svého těla Vincent. Zamáčkněme slzu, dejme maximální možné hodnocení a pojďme se radovat z další ukázky síly lidské vůle.

Tak lehké to ale nebude. Já jsem totiž přišel na dokument o Alici Cooperovi a ne na instruktážní video „Jak se Alice odnaučil chlastat a fetovat“. I když musím uznat, že ze sjetého smrťáka se dokázal proměnit v pořádného démona.

Sorry, prostě ti to nevěřím

Pokus o propracovanější obraz sice působí velmi dobře v momentech, kdy Alice vysvětluje svou inspiraci v surrealismu a dadaismu, postrádám však jistou formu syrovosti a opravdovosti. I když vypravěčem je sám Alice, nikdy ho neuvidíte v celé své současné kráse (nebo hnusokráse – jak chcete).

Scénář je navíc psán tak, aby zvyšoval dramatičnost situací. Bohužel se tak nakonec dostává do bodu, kdy tomuto krásnému příběhu prostě věřit přestáváte a snad mu ani věřit nechcete. Zkrátka od zajímavých začátků detroitského snílka přecházíte do poučování typu „drogy jsou špatné, áno“.

Někdo může mít z tohoto pojetí radost, mě ale bohužel americký doják o muži balancujícím na pokraji života a smrti tolik nenadchnul. Stále preferuji spíše konzervativnější pojetí dokumentu. Z něj mám přece jen pocit bližšího kontaktu s účinkujícími. Vidím-li i záběry (stačí i jeden) na současného hlavního hrdinu, pak jsem vtažen více, než když jsou precizně připraveny košaté věty a autor dává na odiv svoji bohatou slovní zásobu.

Koncept dokumentu bohužel zazdil i komplexnost obrazu o tom, kým vlastně Alice/Vincent dnes je. Celé vyprávění totiž končí v roce 1983 hláškou o tom, že Alice Cooper je od této doby čistý. To mu sice gratuluji, ale já chci vědět víc! Co dělal po celé divoké osmdesátky? Jaké je pozadí jeho nejznámějšího hitu Poison? Proč se znovu rozhodl využít (upravený) název alba Welcome 2 My Nightmare? A proč…? Je to jedno.

Všecko je to jedno. Prostě od roku 1983 nechlastá a nefetuje – konec, hotovo. Dál už bychom se asi nudili. Suma sumárum – dostal jsem polovinu toho, na co jsem se těšil a ne zrovna stylem, který by mi vyhovoval. Nechci ale úplně hanit toto dílko, za zhlédnutí určitě stojí. Nečekejte však, že získáte přesnou představu o Alici Cooperovi. Nicméně doufám, že nás bude Sam Dunn i nadále zásobovat desítkami hodin zajímavého metalového materiálu.