První slza dojetí? Domácí péče.

Film Slávka Horáka je pro mě onou Kunderovskou první slzou dojetí. Čistým dojetím. Prostým té druhé slzy, která se dojímá nad dojetím samým a stává se tak kýčem. Domácí péče je v kontextu české kinematografie výrazným debutem, který jistě stojí za tvou pozornost, milý čtenáři.

Stav současné české kinematografie je oblíbeným tématem k debatě. Často se hovoří o možnostech financování nových filmů, často se mluví o tom, kam by měl český film směřovat. V internetových diskuzích zase mnozí zastávají názor, že ty české filmy jsou moc české a proč tu někdo nenatočí něco světového, nejlépe v americkém nebo alespoň francouzském stylu. A jsou to nejspíš ti samí, kteří zároveň na internetu brání v rozvášněných komentářích české hranice a kulturu jako takovou před chimérou nebezpečí v podobě imigrantů, dvouřadých obleků, vietnamských večerek, dálkově ovládaných bublinek v Coca-Cole a dalšími domnělými hrozbami. Inu, v Čechách zkrátka vznikají české filmy a v Americe zase americké. A je to dobře. Jiný kraj, jiný mrav. A také jiná kinematografie. Tak to bylo vždy a doufejme, vždy také bude. Ono to jinak ani nejde. Například žánrovému filmu se u nás příliš nedaří. Na kolik dobrých českých hororů si vzpomeneš, milý čtenáři? Na kolik thrillerů? Na druhou stranu, těžko si představit, že by v Hollywoodu někdo natočil Pelíšky. Zkusme si porovnat Tmavomodrý svět a Pearl Harbor se scénáři (skoro) jako přes kopírák… Ha, ha!

Tím zmateným úvodem, tím výlevem šílence chci pouze naznačit, že Domácí péče je rozpoznatelně českým filmem. A že je to dobře. Slávek Horák začínal jako reklamní režisér. Skutečnost u nás docela obvyklá. Reklama je jistě dobrý způsob, jak se naučit řemeslu (a ještě lepší způsob, jak si vydělat). Krom režisérských stálic, které točí celovečerní filmy a reklamu dělali v minulosti – nebo si i dnes díky ní občas vydělávají na živobytí -, můžeme připomenout Tomáše Mašína a jeho Tři sezóny v pekle (2009). Tomáš Mašín natočil svůj první celovečerní snímek, stejně jako Slávek Horák, až po čtyřicítce.

Domácí péče a rozverné interpretační hrátky

Domácí péče je příběhem zdravotní sestry Vlasty (Alena Mihulová). Vlasta je celou svou bytostí oddána pomoci druhým, kteří ale o pomoc někdy ani nestojí. Jindy je Vlastina přehnaná starostlivost uvádí v rozpaky nebo jim dokonce život komplikuje, další zas tuto obětavost využívají. Její filmový manžel (Bolek Polívka) k Vlastě promlouvá: „Mě tak sere, jak seš pořád hodná…“
Filmů, tematizujících nemoci a hendikepy, je jistě bezpočet. Z těch zajímavých z poslední doby zmíním třeba výborný snímek Konečná uprostřed cesty (2011) režiséra Andrease Dresena. Tyto filmy mají společný námět: prožívání nemoci, umírání a postavení nemocného nebo umírajícího ve společnosti. Tedy něčeho, co se v současné civilizaci dostalo na okraj, co se stalo tím, o čem často raději nemluvíme a děláme, jako by to nebylo, jako by neexistovaly nemoci a umírání v každodenním životě. Za tím asi nejvyšší měrou stojí sekularizace západní civilizace. Zmiňovaný druh filmu se pak s něčím takovým pokouší vyrovnat…

Slávek Horák nabízí sondu do prostředí, které sám důvěrně zná – předlohou pro titulní postavy mu byli jeho rodiče, především maminka, která sama jako zdravotní sestra se specializací na domácí péči pracovala. Mohla mu tak poskytnout jasný obraz každodennosti ošetřovatelky a celou řadu veselých i smutných historek. Že Horák oblast, s níž pracuje, dobře zná, je z filmu patrné.

Jelikož jsou možnosti interpretace bezbřehé, nabízí se nám celá řada způsobů čtení tohoto snímku – příběh obyčejné zdravotní sestry, která se příliš zaobírá druhými a opomíjí tak sama sebe, ačkoli je právě ona tím člověkem, který v nastalé situaci potřebuje pomoc nejvíce. Jde také o příběh jednoho manželství, které se stalo až příliš rutinní a kterému již schází vášeň. Sledovat filmy by mělo být zábavné, ať jsou o čemkoli, mělo by nás podněcovat k vlastnímu myšlení, k vlastním možným interpretacím, byť za vlasy přitaženým. A tak se nabízí spatřovat ve filmu mimo jiné třeba analogii na současnou společnost, na posedlost druhými, na neustálá srovnávání se, potřebu někoho nebo něco komentovat. A přitom by mnohdy bylo tím nejlepším krokem začít u sebe, soustředit se na vlastní nedostatky nebo cíle a i takovým způsobem hledat lepší cestu k druhým. Věnovat se jen sám sobě, to nutně neznamená sobectví.

Kam se poděla Aňa?

Alena Mihulová získala letos Křišťálový glóbus na festivalu v Karlových Varech. Nechci psát nějaký manifest za Alenu Mihulovou, to není potřeba, chci se jen připojit k pochvalám, které si nepochybně zaslouží. Ačkoli je Mihulová divákům dobře známá již od dob Sestřiček (1983) režiséra Karla Kachyni, jeví se její tvář jako neokoukaná. Ne, že by se ve filmech neobjevovala, ne však v tak výrazných rolích. Uvidíme, kde (a zda) ji v nejbližší době ještě uvidíme. Nemohu totiž v tomto případě nevzpomenout vynikající výkon Ondřeje Malého ve filmu Pouta (2009), který byl v té době zavedeným, přesto nikterak provařeným hercem. Za svou roli v Poutech získal Českého lva a dočkal se obdivných kritik. Přesto se od té doby v žádné výraznější roli neobjevil. Není bez zajímavosti, že Malý zahraje spolu s Mihulovou v koprodukčním filmu Antropoid, který před pár dny začali natáčet v Brdech.

Mám-li se ještě vrátit k Mihulové a její roli v Domácí péči, nemohu jinak, než použít otřepaný pojem „civilní herectví“. Ale koneckonců – to je právě to, co stojí za pochvalnými komentáři na její adresu. Se svou rolí se výtečně sžila. Je zkrátka příjemné, že se v kontextu českého filmu mluví také o jiných hercích. Není to tak dávno, kdy situace vypadala jako v následujícím rozhovoru:

„Ahoj, nešla bys se mnou dneska do kina?“
„A na co?“
„No já ani nevim, nějakej českej film dávaj…“
„Tak to né, to se nezlob, já tu Geislerovou fakt nemusim.“

Anna Geislerová se naštěstí v Domácí péči neobjevila. No a Vilhelmová… ta tam sice je, ale nedostala tolik prostoru, aby stihla být příliš nepříjemná. Bolek Polívka opět ukázal, že je vynikající herec. Zároveň je ale jasné, že jako vynikající herec u nás pravděpodobně všeobecně nikdy brán nebude. Zůstává zkrátka tím Bolkem, kterého někteří rádi mají a jiní zase ne (což ale platí o všech hercích a vůbec lidech, jenom mě nemá rád vůbec nikdo…).

Kurvy, chlast a chlebíčky – to jsou naše koníčky

Jelikož se příběh Domácí péče odehrává na Moravě, nemůžeme zapomenout na slivovičku, která v závěru filmu sehraje důležitou roli. A tak si dejme pomyslnou štamprličku na závěr. Domácí péče možná nebude tím nejlepším filmem, který jste viděli, ale rozhodně si pozornost zaslouží. Slávek Horák ukázal, že dobře ovládá řemeslo a má jasnou představu o tom, co a jak chce sdělit. Natočil velmi kvalitní debut a tak nezbývá, než si jeho film užít a těšit se na to, s čím přijde příště.