Frank: příjemně bizarní podívaná, nejen na Fassbenderovu papírovou hlavu

Krutě alternativní muzikant Frank a jeho kapela Soronprfbs by si pro svoji premiéru lepší pražské kino než je Bio Oko vybrat nemohli. Plakáty slibovaly nejvýraznější roli Michaela Fassbendera, pro jednou nelhaly.

Film Frank irského režiséra Lennyho Abrahamsona, který není běžnému českému divákovi nikterak známý, slibuje od prvních minut osvěžující vánek podivnosti.

Je možné, že velká papírová hlava, pod kterou se skrývá jeden z nejnadanějších herců současnosti, bude to první, co vás do kina přitáhne. Naštěstí není celý film na hlavě postavený a jeho ambice jsou vyšší.

Mladík Jon, který věří, že v něm dřímá hudební talent, se úplnou náhodou připlete do cesty partičce muzikantů. Počet fanoušků a prodaných alb je pro ně až na posledním místě. Kapela Soronprfbs není tvořena pozéry, ale skutečnými blázny. Jejím světlem je Frank, který nachází inspiraci k tvorbě i v niti čouhající z koberce. Jonovi začíná dlouhá cesta za snem, která je pečlivě mapována tweety a videi na Youtube. Jen je trochu problém, že to, co vypadá jako to pravé a jediné pro vás, jeví se jako nepodstatné a hloupé jiným.

Snímek zaujme mnoha věcmi najednou. Herecké výkony jsou skvělé. Ze všech září nejvíc ten Maggie Gyllenhaal (Temný rytíř, Crazy Heart). Michael Fassbender si odskočil od hollywoodských trháků (X-men: První třída/ Budoucí minulost, Prometheus) k žánru nízkorozpočtových filmů, které mu tolik svědčí. I když tentokrát není pod taktovkou svého oblíbeného režiséra Stevea McQueena, který z něj vycedí vždy to nejlepší, podává naprosto přesvědčivý a místy velice dojemný výkon. A navíc zpívá jako Bůh. Vedlejší postavy příjemně doplňují posádku onoho podivného uskupení a stále populárnější Domhnall Gleeson v roli Jona (Harry Potter a Relikvie smrti, Čas na lásku) drží uvěřitelnost celého příběhu na uzdě.
Je to hlavně vtipný, trefný scénář a hudba, které dělají film tak zajímavým. Divnost, jež je od začátku dávkována ve větším než malém množství, ke konci filmu pomalu ustupuje, což nejednoho hipstera asi zklame.

Frank je film, který rozhodně nepustím svojí mámě. Měli byste na něj být trošičku vyladěni. Jeho cílová skupina plave mimo střední proud, a byť se může jevit depresivně, zanechá ve vás příjemný pocit a přesvědčení, že to, kým jsme, maska nikdy neschová.