Jan Palach. Kdo by neznal „toho studenta“, který se v roce 1969 upálil na protest proti sovětské invazi do Československa? Robert Sedláček společně s Evou Kantůrkovou vytvořili citlivý film vyprávějící příběh posledních měsíců Palachova života. Krom skvělých hereckých výkonů i filmových efektů tento nový počin české a slovenské kinematografie přináší divákovi podnět k zamyšlení. Jak dodal sám režisér: „Kam až všudypřítomná konformita a přizpůsobivost dohnaná do krajnosti může zavést citlivého jedince?“

 

 
Píše se rok 1967/1968. Jana Palacha, k jeho velké radosti, přijali na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a vše se zdá v tu chvíli v pořádku. Střídá Prahu s Všetaty, kam jezdí za svou maminkou, prochází vztahem se svou přítelkyní Helenou, bouřlivým kolejním životem, schází se s kamarády a zažije dokonce studentské brigády v Kazachstánu a Francii. Vše se změní s úderem osudového 21. srpna téhož roku, kdy dochází k již zmíněné invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
 
Nesvoboda a stísněnost se dostává do ovzduší a národ upadá postupně do okupační letargie. Jan chce lid zburcovat, přimět je ke vzbouření se, jako jeden z mála se nevzdává a nerezignuje. Z citlivého a přemýšlivého studenta se stává první pochodeň k vytoužené svobodě.
 

 
Čin Jana Palacha inspiroval již úspěšnou trilogii Agnieszky Hollandové Hořící keř z roku 2013, ta se však zaměřuje spíše na období po Palachově sebeupálení v lednu roku 1969. Nový film Roberta Sedláčka sebeupálením Palacha naopak graduje, a – jak tvůrci dopředu avizovali – pozoruje vývoj v chování hlavního protagonisty a zamýšlí se nad tím, co se mu asi honilo hlavou.
 

 
Dle dostupných faktických pramenů Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí nic neřekl, ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. A i přestože jeho čin budí stále veliký respekt a patří k těm nejdůležitějším událostem ve vývoji české historie, nabízí se otázky ohledně dopadu na jeho rodinu, otázky typu „Jak mohl opustit svou matku?“ apod.
 

 
Tato jistá rozporuplnost se táhne i celým filmem. Kamera neustále sleduje Janovo počínání, jeho výrazy, grimasy. Důvody, kvůli nimž se rozhodne pro smrt ve svých 20 letech, jsou ve filmu obsaženy skrze postihnutí 21. srpna 1968, skrze studentské stávky, které nikam nevedly, skrze postupnou rezignaci národa k jakémukoliv pokusu o vzdor vůči nastolení totality. I tak ale chybělo nějaké bližší vysvětlení, nějaký zlom, jenž by dokreslil rozhodnutí pro tak radikální čin. Film tak plyne bez nějakého většího zvratu a pak – z ničeho nic – Jan Palach škrtá sirkou.
 

 
Film i tak ale dokázal postihnout dobovou stísněnost, strach ze zítřků, snahu vybojovat si svobodu i postupnou otupělost. Postihl hrdinský čin, který v současné době nemá obdoby i s jeho veškerou rozporuplností. O to se samozřejmě postarali i velice vhodně vybraní herci, kteří se se svými rolemi popasovali výborně. Je třeba zmínit zejména Viktora Zavadila coby Jana Palacha, Denisou Barešovou, která ztvárnila citlivou dívku Helenu a v neposlední řadě také Zuzanu Bydžovskou a její autentický herecký výkon strhané a milující matky Jana.
 

 
Jak řekl Jan Palach ve filmu Roberta Sedláčka: „Já nejsem ničí.“ Jan Palach opravdu není nikoho, nikdo nemůže vědět, co se mu tehdy honilo hlavou a jak to doopravdy bylo. Nicméně stala se z něj právem legenda, o níž je nutné mluvit, již je nutné mít v povědomí a respektovat. A díky tomuto novému filmu je jeho tajemný, tragický a obdivuhodný příběh znovu v ovzduší.

 

Film: Jan Palach

ČR / Slovensko, 2018
Režie: Robert Sedláček
Scénář: Eva Kantůrková
Kamera: Jan Šuster
Hudba: Michal Rataj
Hrají: Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Michal Balcar, Karel Jirák, Jan Vondráček
www.cinemart.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
7
Herecké výkony
10
Vizuální zpracování
10
HUDBA
10