Ve Studiu Švandova divadla můžete nově vidět Sestru básníků, inspirovanou deníkem československé avantgardní herečky Jarmily Horákové (1904–1928). Inscenace pojednává o významných okamžicích z jejího života, o jejím jedinečném, citlivém vnímání okolního světa i o nadšení její generace pro nové umělecké směry, vzniklé po první světové válce. Vůdčí úlohu zde zaujímají pohyb a živá hudba (resp. rytmus), doprovázené – převážně lyrickým – komentářem. Výsledek lze bez nadsázky označit za jevištní poezii.
Ve třinácti spoluzaložila lesní divadlo v Řevnicích u Prahy, poté vystudovala Pražskou konzervatoř, stála u zrodu Osvobozeného divadla a v roce 1926 přijala nabídku na angažmá v Národním. Měla za sebou přes osmdesát rolí a rýsovala se před ní nadmíru slibná budoucnost. Když tedy ve třiadvaceti letech zemřela, byla takřka odsouzena k tomu, zanechat po sobě legendu – a tu už zpravidla vypravují jiní, kteří nemohou nikdy zcela vystihnout, kým jste doopravdy byli. Inscenace Sestra básníků Horákové pomyslně navrací vlastní hlas. Režisér Otto Drexler, herečka Kateřina Vernerová a hudebník Jan Mrázek diváku předkládají koláž z hereččiných postřehů, vzpomínek a představ; nahodilých a rozmanitých. Divák možná nezíská ucelenou představu o tom, kým herečka byla – může však intenzivně zakoušet život z její perspektivy; bohatý a vzrušující. A to se v divadle zdá být cennější, než samotná historická fakta.
Síla subjektivity
Jak se zdá, už čtení deníku J. Horákové vyžaduje notnou dávku imaginace, chceme-li hereččině osobnosti porozumět alespoň trochu. A inscenační tým vůči látce zaujal přístup neotřelý a odvážný – Kateřina Vernerová vybrané deníkové pasáže předvádí pomocí mimu, hereckého výrazu založeného z větší části na pohybu a o dost méně na slově. Jan Mrázek hrou na různé nástroje někdy vytváří podkres k akci Vernerové, jindy se tematicky stává hercem v roli hudebníka. Jeviště není přehlceno vizuálními podněty. Soustředíme se tak jen na aktéry, kteří celý ten velký prostor vyplňují sami – a to čímsi ne vždy jednoduše uchopitelným, zato nesmírně poutavým, snad i hypnotizujícím. Subjektivní dojmy J. Horákové jako by byly ještě více subjektivizovány, což se zde nejeví jako nedostatek, nýbrž jako hlavní kouzlo tvůrčí interpretace. Co je na jevišti načrtnuto, je divák nucen dotvářet si pomocí vlastní představivosti. Obsah deníku Horákové se tak po dobu trvání představení stává něčím, co jako by dosud ještě vznikalo a zůstávalo neuzavřené. Něčím velmi živým.
K herectví
Co se stavby inscenace a zážitku z ní jako takového týče, nemohu najít výhrady. Musím nicméně poukázat na jisté nedostatky v jevištní řeči. Kateřina Vernerová mluví tišeji, než je v prostoru třeba, a má jisté potíže s artikulací. Řeč Jana Mrázka působí místy strojeně, jako by se nemohl zcela sžít s rolí, kterou právě plní. Ovšem vzhledem k tomu, že řeč v inscenaci nezaujímá tolik významné místo, nejedná se o nijak závažný problém. Oba aktéři jsou naopak výborní v jiných, daleko výraznějších aspektech, o kterých již byla řeč.
To, že to není vidět, ještě neznamená, že to není
Scénografických prvků sice v inscenaci najdeme minimum, toto minimum však plně postačuje. Sklepní jeviště s mohutnými, neomítnutými cihlovými zdmi, malými štaflemi, obrovským obrazovým rámem a klavírem působí jako skutečné avantgardní studio, které je na pohled možná chudé – ovšem pouze na pohled. Rekvizity v závislosti na ději mění svou identitu – divadelní sémiotika předvádí své čáry – a to, co si musíme domyslet, je stejně podstatné a zajímavé jako to, co nám jeviště ukáže přímo.
DIVADLO: SESTRA BÁSNÍKŮ
Koncept, režie, scéna: Kateřina Vernerová, Otto Drexler
Účinkují: Kateřina Vernerová, Jan Mrázek
Hudba: Jan Mrázek
Light design, projekce: Lukáš Klíma
Grafika: Veronika Vaňková
Fotografie, dokumentace: Ivan Zucenko, Dan Kvapil
Dramaturgická spolupráce: Libor Vodička, Andrea Jochmanová, Jaroslava Šiktancová
Produkce: Teatrologická společnost, z. s.
Premiéra: 6. 2. 2026
–> Švandovo divadlo – Studio
