Recenze: Je Tomáš Rosický Tarzan?

Stavět recenzi na tom, že je hlavní představitel trochu podobný Tomáši Rosickému je opravdu málo. Jenže Legenda o Tarzanovi vlastně nenabízí nic dalšího, co by stálo za řeč… Máme tu dalšího Tarzana a je těžké zjistit proč. Od minulých filmů s Tarzanem se sice zlepšily trikové možnosti, ale to přeci není důvod točit nové filmy.

Je sice pravda, že gorily v Legendě o Tarzanovi vypadají jako živé a že tak vypadají i lvi a buvoli a krokodýli… Paráda, jenže filmová řeč funguje trochu jinak – stačí se podívat na filmy Karla Zemana, který i s jednoduchou trikovou prací dokázal vytvořit fascinující a uvěřitelné fikční světy, to vše díky jedinečné poetice a práci s příběhem. Legenda o Tarzanovi nevynikne ani příběhem, ani efekty, které mnohdy působí skoro až odfláknutě. I věčně zraněný Tomáš Rosický umí lepší finty než tenhle film…

Oproti předchozím Tarzanům je tu určitý příběhový posun – film začíná ve chvíli, kdy už je Tarzan známou osobností a žije v Anglii jako vážený lord, z kterého si děti tu a tam dělají legraci a on jim to trpí, protože je kladný charakter a u těch to jinak nejde. Jak to tak ovšem bývá, osud věci zařídil tak, aby se Tarzan musel vrátit do Afriky vyřešit pár problémů. A z pohledu českého diváka půjde o pikantní záležitost. Hlavní zloduch (Christoph Waltz) se totiž jmenuje Rom. Romovi jde o diamanty, a proto hledá Opar. Ne však pásový opar, ale mytickou bytost tohoto jména. Je tedy velmi pravděpodobné, že si cestu do kina najde i pár “slušných Čechů”, protože dozajista budou chtít vidět, kterak “Tarzan, ty vole, zlikvidoval Roma s oparem.” Pokud jde o Tarzanovu milou Jane, i ona sehrává svou nemalou úlohu a samosebou je v bezprostředním ohrožení života a i po několika dnech v zajetí vypadá svěží jak holky z reklamy na vložky. Nakonec ale všechno dobře dopadne, protože Tarzan má za kámoše stádo buvolů a ovládá krokodýlí řeč.

Film je složen ze dvou příběhových linií. Z nichž ta první je hlavní výše popsaný příběh a tou druhou jsou flashbacky vyprávějící celou Tarzanovu minulost. Propojení těchto dvou linií je však tak špatně provedené, že výsledkem je naprostý zmatek. Zajímavé také je, že ve své snaze nebýt rasistický, film vlastně docela rasisticky působí. Afričtí černoši jsou zde vykreslení jako veselí společníci Tarzana a Jane, jako lidé, kteří se věčně usmívají, zpívají veselé písně a jsou kdykoli ochotni položit za své bělošské přátele život. Jako by tvůrci říkali, že černoši jsou roztomilá zvířátka, která nemusíme zabíjet, ale můžeme se s nimi mazlit. To ale není pohled svědčící o vědomí rovnocennosti, ale spíše shovívavý pohled shora.

Nevím, co ještě dodat, něco tak pitomého jsem dlouho neviděl a ani můj škodolibý smích, kterému jsem se v kině často neubránil, nebyl žádnou útěchou a chtělo se mi pryč. Samozřejmě si film své diváky najde, ale budou to lidé, kteří takové věci mají rádi a nepotřebují k tomu číst recenze. Těm ostatním tento film doporučit nelze.