Nymfomanka (kód F52.7): nedostali jsme to, co jsme chtěli, nýbrž to, co si zasloužíme

Většinou se o Vánocích všichni těší na Ježíška, Santa Clause nebo Jultomtena. Tentokrát ale celý svět očekával nadílku v podobě nového filmu dánského „enfant terrible“ Larse von Triera. Dostalo se nám masové kampaně plné orgasmů, sexu a roztomilých závorek. Nikdo nevěděl, jestli má očekávat porno, satiru nebo filozofický epos o ženské sexualitě.

Myslím, že výsledek nelze zařadit ani do jedné ze jmenovaných škatulek. Filmy jsou otevřeným a přímým pohledem do života ženy, kterou její závislost přivedla až na samou hranici. Všechno to předpokládané šoustání a odhalená těla ve filmu jsou a přesto nepůsobí lacině. Proč? Sexuální scény totiž postrádají hranou filmovou smyslnost. Dostane se nám prostě běžného syrového sexu, který má svoje up and down. Žádné vyholené klíny, klády hodné drakobijců, vypracovaná těla (fajn, až na pár výjimek) nebo tlumené osvětlení. Nebýt počtu sexuálních partnerů a frekvence jednotlivých styků, působí celý film jako život běžného člověka. O Joe však jen těžko můžeme říct, že by byla všední. Nejen kvůli její ojedinělé sexualitě, ale také kvůli zvláštně liberálním myšlenkám, které rozproudí uvažování nejen starého Seligmana.

Je paradoxní, že jeho postava je rozporuplnější než Joe se všemi svými démony. Starý mládenec a panic tvoří nevinný protiklad k všudypřítomnému chtíči. Je to ale on, kdo pohádce „Jak Joe k cudnosti přišla“ napíše špatný konec. Během projekce nebyla nouze o pološeptem vyslovené soudy diváků. Vesměs všichni odsuzovali události ve druhém filmu. Vět o tom, jak už je to moc a jaký je to hnus, jsem si vyslechla nepočítaně. Ruku na srdce, vážně všichni čekali neškodné orgie bez následků? Samé líbivé scény a šťastný konec? Lars nám předložil další ze svých běsů, který je stejně temný jako ty v Antikristovi či Melancholii. Dohromady tvoří trilogii plnou zoufalství a hříchu. Všechny jdou až na dno lidské přirozenosti a podstaty.  Věřím, že Trier svůj (možná domnělý) záměr splnil. Jeho nejnovější sonda do hlubin lidské duše poklidně plyne i divoce bouří, nebere se příliš vážně – a o to je upřímnější.

Co se týče dělení na jednotlivé kapitoly, zdá se, že to už je takový režisérův zvyk. Propojení jejich názvů a dění s jednotlivými momenty vyprávění dodávají celému příběhu spád. Každá kapitola je prodchnutá Seligmanovými komentáři, které vás chtě nechtě neuvěřitelně baví. Prostě, vážně? Fibonacciho posloupnost? Z nějakého důvodu mi občas jeho myšlenkové pochody připomínaly divoké asociace Dana Browna.

Dalším poměrně charakteristickým aspektem von Trierových filmů bývá hudba. Občas s ní zachází až minimalisticky, nebo se bez ní dokáže obejít. Nymfomanka měla ovšem soundtrack docela bohatý a jakkoli ho považuji za povedený (přiznejme si, že začátek podbarvený zvukem „Führe mich“ od Rammstein, měl grády), tak mi do něj neseděla jedna věc. Beethovenovo Für Elise působilo prvoplánově a malinko nepatřičně…  Ačkoli, když se nad tím zamyslím, to učitelka klavíru u rozbitého auta taky… A o jejím úspěchu nemůžeme pochybovat.

Nakonec, co mi, kromě již zmiňované přirozenosti a upřímnosti, na filmu učarovalo? Dvě věci. Noční balkónová scéna s padajícím sněhem a hravým dítkem, podbarvená Lascia ch’io pianga. Kdo viděl Antikrista, jistě pochopí mou radost a nevhodné zasmání se během promítání. A druhý moment mého srdce? Vlastně všechny, kde Fido dostává výprask. Osobně je považuji za ty nejvíce sexuální a stimulující v celém filmu, protože jsou naplněné čistě jen chtíčem a zoufalstvím.  Jednoduše, jakkoli dlouho se můj názor na Nymfomanku utvářel, není ještě konečný. První díl jsem viděla dvakrát a pokaždé byl můj dojem zcela odlišný. S odstupem času tedy nadšení, které tohle dílo vyvolalo, možná opadne. To ale nic nemění na tom, že se jedná o skvělý film.