Máme tady další film o smrtící hračce – Opice. Ó můj bože. Pojďme si zase připomenout, že nenávist není spravedlivá. A smrt taky ne.
Po projekci jsem za sebou zavřela dveře na záchodě a klika mi zůstala v ruce. „Sakra, je to tady,“ problesklo mi hlavou. „Umřu.“ Nikde jsem naštěstí neslyšela hrát orchestr, odnikud nespadla nabitá puška, nevěsta se zavřeným padákem, nevystřelila harpuna, ani kanon na bowlingové koule se jménem mé matky. Přece jen, být ve špatný čas na špatném místě je možné. Občas vám prostě upadne hlava, aniž byste to čekali. A je jedno, jestli věříte na náhody, či nikoli.
Možná vás právě Opice vytrhne na chvíli z přesvědčení, že vás pravděpodobněji poblije bezdomovec v metru, než že na vás spadne klimatizace. Nebo něčí noha.
Režisér Osgood Perkins ví o hloupých náhodách svoje. Otec mu zemřel na AIDS poté, co se údajně rozhodl “vyléčit z homosexuality” a maminka tragicky zesnula během teroristického útoku 11. září. Horor Opice, který letos uvádí do kin, udává tón, který je hloupě osiřelým lidem vlastní. Jejich specifické uvažování nad smrtí vede k černému humoru jako ke zvláštnímu filozofickému coping mechanismu, který pomáhá smrt bagatelizovat. Zároveň Osgoodův otec, Anthony Perkins, představitel Hitchcockova Normana Batese, popisoval svoje vlastní vzpomínky na otcovu smrt související s vlastním oidipovským komplexem, v jehož důsledku přišly po otcově smrti pocity viny.
Nutno také dodat už divákům a čtenářům patrně známou skutečnost, že Perkins ve filmu Opice adaptuje známého hororového mistra Stephena Kinga. Jeho díla jsou vděčnou předlohou strašidelných filmů nepostrádajících psychologickou linku; každý z autorů se jí ale ujímá různě a s různými výsledky. Mezi nejznámější filmy natočené podle jeho předlohy patří kultovní filmy jako je “Osvícení” (The Shining, 1980), Zelená míle (The Green Mile, 1999), Vykoupení z věznice Shawshank (The Shawshank Redemption, 1994), v posledních letech vyšla také řada remaků již dříve natočených filmových zpracování, například Carrie, To nebo Řbitov zvířátek.
Příběh o vraždící hračce se od originálu liší. Příběh je jako řada (přestože ne všechny) dalších Kingových textů využívající hru s lidskou myslí. Čtenář se s hlavní postavou pouze domnívá, že má hračka nadpřirozenou moc. King si hraje s řadou “možná”, s vypořádání se tragédie jejím popíráním a s potřebou projít si dětskými bolístkami znovu, aby se hrdina konfrontoval se svými stíny a dozrál v plnohodnotného člověka. Mnozí tvůrci tyto principy omámení mozku iluzí v kritických situacích uplatnili v plném rozsahu, například v televizním filmu Telefon pana Harrigana (Mr, Harrigan’s Phone, 2022), kde lidé záhadně a násilně umírají poté, co mladý muž pošle smsku na telefon mrtvého přítele, nebo v Geraldově hře (Gerald’s Game, 2017), kde žena připoutaná k posteli v otevřené chatě mimo civilizaci začíná blouznit, konfrontuje se se svým zneužitím v dětství a nedokáže rozlišit mezi přeludy své mysli a reálnou hrozbou.
Osgood Perkins k námětu přichází mnohem volněji a cyničtěji. Příběh opisuje jen částečně, ubírá a přidává postavy, úmrtí postav zbavuje hádání a tajemna a přidává na morbiditě. Nebojí se přitom používat v rozumné míře hororová klišé. Například samotná linka se zabijáckou hračkou už nemá moc co nového přinést, přitom může dál krásně konfrontovat nevinnost dětství s prožitým traumatem zasahující nekontrolovatelně dospělého člověka v reálném čase. Rozdvojení hlavní postavy do povahově i morálně odlišných charakterů by se také dalo chápat jako určitá metafora boje s temnou stránkou sebe sama. Perkins také hlavní postavu, dospělého Hala Shelburna, zbavuje oproti příloze kompletní rodiny. Hal bojuje o rodičovská práva s bývalou ženou a otčímem (Elijah Wood) svého jediného syna Peteyho, který se staví do role profesionálního experta na rodičovství. Čas, který má Hal strávit se synem v hororovém zábavním parku (snad na horské dráze, jakožto typickým dějištěm hororu), namísto toho tráví na tripu za vraždící loutkou, a to na pokyn šíleného dvojčete Billa. Petey se tak skrze děsivé tajemství v podobě otcovy viny za nesprávné použití vražedné opice dostává do situace, která se v teorii vyprávění nazývá “zasvěcením”. Tento iniciační proces zbavuje otce a syna bariéry, která je oddělovala. Nepřímo vychází najevo, že Petey preferuje odhalování vlastních kořenů a vztah s biologickým otcem bez ohledu na to, jak velkým expertem na rodičovství se jeho otčím zdá být a jak temná jejich rodinná historie je.
Na opici nejvíce obdivuji právě to, že si je autor naprosto vědom psychologické symboliky hororu a dokázal stvořit hororovou komedii bez toho, aby tuto symboliku snižoval nebo ignoroval. Nevěnuje se ale přitom do hloubky naprosto zjevným narážkám v jiných linkách, bez nichž by se ale film obešel, pakliže je autor nedotahuje do konce (například linka Chipa a jeho rodiny, která silně připomíná rodinu Billa a Hala, včetně historie otce, který za záhadných okolností zmizel, ale vůbec není jasná Chipova motivace zapojení se do děje; nevíme také, kde a jak skončil otec hlavní postavy, což ale může být vzhledem k vývoji Halova otcovství záměr). Jde přitom o častý motiv Kingových povídek, potažmo filmových adaptací: rozvrácená rodina, děti šikanující vinou vlastního traumatu končící tragicky. Možná jde ale zase jen o drobný signál vůči skryté symbolice muže dospívajícího v otce, Chip tedy může být Halovou vývojovou paralelou.
Přestože Opice balancuje na hranici mezi Nezvratným osudem a Scary Movie a navzdory použitým klišé a zdánlivě klišovité zápletce, se tak z filmu stává poměrně milá a vděčná, zábavná záležitost pro fanoušky žánru. Využívá přitom formy smrti, které jsou naprosto otevřeně hloupé, zbytečné a originální, až groteskní (nelze si nevzpomenout na Toma a Jerryho). Možnosti, jak zemřít, se naprosto automaticky předkládají. Postavy jsou permanentně obklopovány ostrými předměty, střelnými zbraněmi a neotevřenými padáky, které křičí smrtí na sto honů i bez prokleté hračky v režii osudu. A na závěr filmu nás čeká apokalyptický výjev naznačující důsledky opičákova zásahu završený opakovaně připomínaným čtvrtým jezdcem apokalypsy na bledém koni. Tento otevřený konec je opět u hororu poměrně neobvyklý: zatímco většinou přeživší hrdinové opouští místo a vrací se do bezpečí, zde nevidíme jasně, kam se příběh vyvíjí a jaký zítřek hrdiny očekává. Jediné, co si Hal a Petey odváží, jsou vyložené karty na stole a odhalení démona, což je jistě slibné pokračování jejich vztahu.
FILM: OPICE (THE MONKEY)
Režie: Osgood Perkins
Scénář: Osgood Perkins
Kamera: Nico Aguilar
Hudba: Edo Van Breemen
Hrají: Theo James, Elijah Wood, Tatiana Maslany, Sarah Levy, Laura Mennell, Osgood Perkins, Christian Convery, Colin O’Brien, Nicco Del Rio, Rohan Campbell, Tess Degenstein, Adam Scott, Zia Newton, Lumen Beltran, Janet Kidder, Jeremy Cox, Jason Burkart, Katie Stuart, Joyce Robbins, Jacqueline Robbins, Doralynn Mui, Shafin Karim
@ Bontonfilm
